Poslat někam peníze může mít úplně nulový dopad – nebo to také může být nejskvělejší věc, jakou v životě uděláte. Spisovatel Rutger Bregman hovoří s německou organizací Effektiv Spenden o své zkušenosti s filantropií. Český překlad rozhovoru, který se uskutečnil 26. září 2022, vám přinášíme se svolením obou zúčastněných stran.

Rutger Bregman je nizozemský historik a spisovatel. Jeho nejznámější, celosvětově úspěšný titul Utopie pro realisty byl přeložen do třiceti dvou jazyků. Ve své nejnovější knize Lidstvo: Dějiny naděje (zařazené na seznam bestsellerů New York Times) obhajuje tezi, že evolučně nejúspěšnější strategií pro lidstvo je laskavost a spolupráce, nikoliv sobeckost.

Effektiv Spenden je německá nezisková organizace, která informuje o nejefektivnějších charitách ve světě a umožňuje na ně také darovat. Rozhovor vede Sebastian Schwiecker, její zakladatel.

Poznámka k překladu: V rozhovoru je zmíněno několik statistických i jiných údajů týkajících se Německa a Nizozemska. Tyto informace ponecháváme v původním znění, v poznámkách na konci textu však najdete ekvivalentní údaje pro Českou republiku.

Sebastian: Rutgere, mnohokrát ti děkujeme, že sis na nás udělal čas a že inspiruješ tolik lidí, aby darovali na efektivní charity. Když jsme se dárců ptali, jak se o nás dozvěděli, padalo nejčastěji právě tvoje jméno. Částečně to určitě bude proto, že nezůstáváš jen u slov. Prostřednictvím naší partnerské organizace Giving What We Can ses zavázal, že budeš minimálně 10 % svého hrubého příjmu darovat na efektivní neziskové organizace. Co tě k tomuhle štědrému rozhodnutí přimělo?

Rutger: U mě to asi začalo uvědoměním, že jako obyvatelé bohatých zemí jsme opravdu velmi bohatí. Většina lidí tady nemá tušení, jak bohatá vlastně je. Ale z historického a globálního hlediska jsme opravdu strašně, strašně bohatí. Před chvílí jsem se podíval do statistik: pokud pobíráte průměrný plat v Německu, patříte mezi nejbohatší 3 % lidí na světě. (Údaje pro ČR viz poznámka č. 1, pozn. překl.) Všichni víme, že existuje nerovnost, ale většinou přemýšlíme jen o nerovnostech v rámci státu. Jenže největší nerovnosti panují mezi státy. Upřímně řečeno jsem si docela dlouho myslel, že většina charit je neefektivní a posílat někam peníze nemá moc smysl, ale postupem času jsem si začal říkat, jestli si tím jenom neomlouvám vlastní nečinnost, lenost a cynismus. Tehdy jsem se dozvěděl o efektivním altruismu. Byl jsem z něho úplně pryč. Stačí si udělat malý průzkum. Jasně že existují neefektivní neziskovky. Samozřejmě. Vždyť i celá řada ziskových společností je neefektivní, ne? Firmy krachují jedna za druhou. Proč by to neplatilo i pro neziskovky? Jenže na druhé straně existují také extrémně efektivní charity. Vzhledem k nesmírné nerovnosti, která ve světě panuje, mohou mít vaše rozhodnutí a činy obrovský dopad, protože jste součástí globální elity. Všichni si pamatujeme protesty Occupy Wall Street, kde zazníval slogan „My jsme těch 99 %“. To může být pravda v rámci daného státu, ale na celosvětové úrovni jsme opravdu blíže 1 % nejbohatších. Myslím si, že z toho pro nás plyne obrovská zodpovědnost pomáhat. Pokud žijete v bohaté zemi, darování finančních prostředků je pro vás jedním z nejefektivnějších způsobů, jak mít pozitivní dopad na svět. Je to neuvěřitelné, ale podle nejlepších současných odhadů stačí pouhých 4000 €, abyste někomu zachránili život. A zachránit někomu život může klidně být jedna z nejdůležitějších věcí, kterou kdy uděláte. Neříkám, že je to levné, ale pro většinu z nás to není nemožné, pokud se trochu uskrovníme. Existují velice pečlivé výzkumy, které prokazují, že pokud darujete třeba na Against Malaria Foundation, skutečně můžete život zachránit. Začalo mi docházet, že žádné z námitek, které proti tomuhle vznášíme, nejsou podložené ničím pořádným. Jsou to jen výmluvy, abychom nemuseli nic dělat.

Sebastian: Díky za vysvětlení. Samozřejmě souhlasím, ale chtěl bych u tohoto tématu ještě zůstat, protože darovat určité prostředky efektivním charitám je jedna věc, ale darovat 10 % svého hrubého příjmu je druhá. Většina lidí v Německu a Nizozemsku je sice v celosvětovém měřítku bohatá, ale všichni jsme na své peníze zvyklí a není jednoduché se jejich značné části dobrovolně vzdát. Co bys k tomu řekl?

Rutger: Určitě si nemyslím, že když darujete 10 % svých příjmů, jste automaticky svatí. Znám i lidi, kteří darují mnohem více, a ani oni asi nejsou světci. Těch 10 % má ale silný historický a náboženský základ. K mnoha náboženským tradicím, například ke křesťanské a židovské, patřila platba desátků. Muslimové musejí odevzdávat 2,5 % svého majetku, což často více méně odpovídá 10 % jejich příjmu. Mnoho lidí to už zkrátka dělá. Ačkoliv je pravda, že hlavně v evropských zemích se na charity stále daruje velmi málo. Vím, že Nizozemci v průměru darují jen 0,5 %.

Sebastian: Němci bohužel ještě méně.

Rutger: Což je upřímně docela zarážející, ale zase jsme u toho, že spousta z nás si neuvědomuje svoje bohatství. Utrácíme kvanta peněz za dovolené, nejrůznější luxusní tretky, auta, prostě za věci, které – řekněme si upřímně – ve skutečnosti nepotřebujeme. Myslím, že podíváme-li se na sebe do zrcadla, většina z nás uzná, že 10 % příjmu oželet může. Abych to tedy uvedl na pravou míru, teď nemluvím o lidech, kteří mají třeba v Nizozemsku, ve Francii nebo v Německu výrazně podprůměrné příjmy. Tohle je namířeno především na jednotlivce, kteří se nacházejí na vrcholu distribuce příjmů a mají nadprůměrný plat. Na kohokoliv, kdo vydělává třeba víc než 40 000 € za rok. (Údaje pro ČR viz poznámka č. 2, pozn. překl.) Myslím, že do téhle kategorie bude spadat většina čtenářů tohohle rozhovoru. Což je obrovské štěstí! Jenže kvůli své bublině si často neuvědomujeme, jak neobvyklé životy vedeme v porovnání se zbytkem světa.

„Je to neuvěřitelné, ale podle nejlepších současných odhadů stačí pouhých 4000 €, abyste někomu zachránili život. A zachránit někomu život může klidně být jedna z nejdůležitějších věcí, kterou kdy uděláte. Neříkám, že je to levné, ale pro většinu z nás to není nemožné, pokud se trochu uskrovníme.“

Sebastian: Už jsi zmínil, že sis dělal průzkum, a jako příklad dobře vedené organizace jsi uvedl Against Malaria Foundation. Jaké informace si přesně dohledáváš? A jak ses o Against Malaria Foundation dozvěděl?

Rutger: Skvělé je, že nemusíte všechno dohledávat sami. Existují vynikající instituce. Třeba americký think tank GiveWell dělá mimořádný výzkum a každý rok analyzuje, jaké charity jsou právě momentálně nejefektivnější. Takže se řídím jejich výsledky. Také používám Effective Altruism Funds, které v podstatě fungují tak, že peníze svěříte skupině expertů, aby s nimi naložili dle svého nejlepšího úsudku. Chápu, že takový způsob pomoci nemusí lidem přinést hřejivé uspokojení, které často chtějí pocítit, když darují peníze. Také se mi to stává. Většinu peněžních darů posílám na efektivně altruistický fond globálního zdraví, to je pro mě priorita. Ale nedávno jsem poslal peníze nizozemské pobočce Proveg – možná je znáte, je to vysoce efektivní organizace, která šíří osvětu o rostlinné stravě, což také považuji za nesmírně důležité. Hned mi odpověděli děkovným e-mailem a já jsem si říkal: „Jé, to je hezké.“ Ale upřímně jsem cítil, že ten dar byl méně efektivní, než když jsem poslal peníze na fond globálního zdraví, aspoň z hlediska ceny a výkonu. Oba způsoby darování mají svá pro a proti a člověk by asi neměl urputně lpět jen na jednom z nich, protože jsou věci, které se propočítat nedají. Minimálně si ale můžeme položit otázku: co je nejefektivnější? Neříkám, že se dá hned spočítat, jak efektivní je třeba Amnesty International, ale když nic jiného, můžeme si tu otázku aspoň položit. Podle mě právě v tom spočívá efektivní altruismus. Není to ideologie. Je to otázka. Pokoušíme-li se dělat něco dobrého, měli bychom se sami sebe ptát, jak co nejlépe využít svůj omezený čas a zdroje. V současném světě se nám jako na stříbrném podnose nabízí tolik příležitostí pomoci, že jakýkoliv člověk z velmi bohaté země může mít na svět obrovský pozitivní dopad. Mimochodem na jednu stranu nahlížím na darování z hlediska povinnosti – skutečně mám pocit, že máme morální povinnost darovat aspoň 10 % ze svých příjmů –, ale kromě toho jsem z té možnosti i úplně upřímně nadšený. Vždyť je to zázračné! Pro mnoho z nás to nejspíš bude jedna z nejdůležitějších věcí, které v životě uděláme. Spousta z nás má nudnou práci. Píšeme zprávy, které nikdo nebude číst, posíláme e-maily lidem, kteří nám lezou krkem. A najednou si uvědomíme, že jsme v situaci, kdy někomu můžeme zachránit život! To je geniální! Kolik životů zachrání třeba takový James Bond? Jistě, nelze to takhle zjednodušovat. Ale žijeme ve světě, kde obrovské množství lidí umírá z příčin, jimž by se dalo snadno zabránit, ať už je to průjem či malárie, a my víme, jak tyto problémy řešit, a které organizace jsou nejefektivnější. Zkrátka mě velmi naplňuje a těší, že patřím k hnutí, které se snaží svět podstatně změnit k lepšímu.

Sebastian: Když jsme před třemi lety zakládali Effektiv Spenden, slavilo se zároveň padesát let od přistání na Měsíci. Což je skvělé, ale jak je možné, že i padesát let po tak přelomovém technologickém úspěchu žije na Zemi stále přes 800 milionů lidí v extrémní chudobě?

Rutger: Je zkrátka třeba na tom dál pracovat. Spousta lidí si neuvědomuje, v čem všem už jsme pokročili. Počet lidí žijících v extrémní chudobě klesl od osmdesátých let o 50 %. Stejně tak se od osmdesátých let prudce snížila dětská úmrtnost a je mnohem vyšší proočkovanost. V boji proti malárii jsme učinili obrovský pokrok hlavně díky sítím proti komárům. Z nedávného výpočtu vyplynulo, že hnutí efektivního altruismu už rozdalo přes 400 milionů sítí, čímž pravděpodobně zachránilo okolo 100 tisíc životů. Tak mladé hnutí, a už vlastně zachránilo jedno malé město. Tohle všechno se děje právě teď, lidé se můžou zapojit a nemusí ani nic zásadního obětovat. Je to mimořádná situace! Úplně jiná, než v jaké se lidé nacházeli po většinu dějin. Třeba v 15. nebo 17. století jste v téhle pozici nebyli. Mohli jste sice dělat dobré skutky, ale my, kteří se v dnešním globalizovaném světě nacházíme na vrcholu distribuce příjmů, můžeme činit rozhodnutí, která nás osobně nijak zásadně neomezí a na jiné lidi na druhé části zeměkoule mohou mít obrovský pozitivní dopad. Za mě není o čem diskutovat. Je to úplně jasné.

Sebastian: Nedávno jsi v jednom rozhovoru vyprávěl, jak ses choval, když jsi byl mladší. Deset procent svých příjmů jsi nedaroval vždy a veganem ses stal teprve nedávno. Mohl bys nám říct, jak jsi k těmto rozhodnutím došel? V čem ses změnil?

Rutger: Moje poslední kniha Lidstvo: Dějiny naděje pojednává o přirozené lidské dobrotě. Snažil jsem se v ní předložit argumenty, že lidé nejsou od přirozenosti zrůdy a že evoluce nás naučila spolupracovat. Obrovské množství vědeckých důkazů potvrzuje, že sice určitě nejsme andílci, nicméně v rámci evoluce byli nejúspěšnější ti nejpřátelštější z nás. Spolupracovat v měřítku, v jakém to žádné jiné zvíře nedokáže, je vlastně naše tajná superschopnost. Jenže když jsem knihu dopsal, začal jsem si říkat, jestli lidé po jejím přečtení nezačnou usínat na vavřínech. Jestli si třeba neřeknou: „Aha, v tom případě nemusím nic řešit, svět je v pořádku, jsem dobrý člověk. Evoluce to tak zařídila. Takže si prostě můžu dát nohy nahoru, co?“ Jenže historické osobnosti, které obdivuji, nikdy nezůstaly jenom u projevů o změně systému – vždy se také na změně aktivně podílely. Je strašně důležité, aby se člověk sám řídil tím, co hlásá. Mezi progresivně laděnými lidmi je přesně tohle teď velké téma. Ti levicovější říkají: „Neměli bychom řešit změnu jednotlivce, to je neoliberální. Měli bychom řešit systémovou změnu.“ Jenže je nad slunce jasné, že potřebujeme obojí. Jen se podívejte na nejúspěšnější reformátory, vizionáře, myšlenkové vůdce a aktivisty v historii: všichni dělali obojí. Zrovna čtu knihu o Anthonym Bezenetovi, jednom z nejdůležitějších bojovníků proti otroctví, kterému se přezdívá otec abolicionismu. V 18. století stál v čele hnutí za zrušení obchodu s otroky. Kdybyste mu řekli, že všechno je otázkou systému a na jednotlivci nezáleží, odpověděl by vám, že jste pokrytci. Jistě že na jednotlivci záleží a Bezenet věděl, že bude mnohem přesvědčivější, když bude podle svých slov i konat. Příklady totiž táhnou. Nejsme izolovaní jedinci, nejsme osamělé atomy. Neustále se navzájem ovlivňujeme svým chováním. U darování to může platit také. Proto si myslím, že je důležité mluvit o tom, jak velké posíláte dary a kam, ačkoliv zase se člověk nesmí vychloubat, na to se musí dát pozor. Každopádně je to jeden z důvodů, proč jsem se zavázal k darování u Giving What We Can. Lidi, kterým se líbí moje práce, by mohlo zajímat, že daruji minimálně 10 % svých příjmů na vysoce efektivní charity, protože to považuji za velmi důležité a zásadně mi to změnilo život. Vlastně si myslím, že jako úspěšný spisovatel bych mohl darovat i víc než 10 %, ale začátek je to dobrý.

Sebastian: Když už jsi zmínil systémovou změnu, připomenu tvůj slavný citát z Davosu před pár lety: „Daně, daně, daně. Všechno ostatní je podle mě marnost.“ Není tedy darování peněz také marnost? Neměli bychom všichni lobbovat za přísnější daňový zákon nebo vymáhat dodržování toho stávajícího?

Rutger: Většina miliardářské filantropie vážně marná je. Naprosto, totálně, úplně marná. Většina miliardářů daruje peníze třeba na hloupá muzea nebo je pošle svojí alma mater. Klidně pošlou 150 milionů dolarů Yaleově univerzitě, která je už tak příšerně zazobaná. Tenhle typ filantropie často používají k odvedení pozornosti od korupce svých podniků nebo jako způsob, jak se vyhnout daním. Takový druh filantropie se mi ani trochu nezamlouvá, ale to neznamená, že se stavím proti filantropii a darování peněz obecně. Vůbec ne. Samozřejmě ze všeho nejdříve musíte zaplatit daně, to je základ, ale i potom zůstává bohatým lidem pořád spousta peněz, které nemusí utratit jenom za věci pro sebe. Takže pak nastává čas zamyslet se nad svou filantropickou povinností. Jak jsem ale řekl, není to jen povinnost, je to také skvělá příležitost. Být bohatý je asi fajn, ale bohatých lidí je na světě spousta. Potkal jsem jich docela dost a věřte mi, často to nejsou žádné úchvatné osobnosti. Založí společnost, prodají ji a peníze pak utratí za hlouposti. Nedávno mi jeden miliardář vyprávěl o svém grandiózním plánu na nákup jachty. Mně se to zdálo tak ubohé. Tak strašně smutné. To vážně potřebuješ jachtu? Máš tolik komplexů, že ti prázdno v duši nevyplní nic než obrovská jachta? Neuvěřitelná ubohost. Mnohem lepší mi přijde zamyslet se nad tím, jak si vás lidi budou pamatovat a jak můžete svět skutečně změnit k lepšímu. Filantropie v tom může hrát obrovskou roli, zvlášť pokud jste měli štěstí, zbohatli jste a třeba dobře prodali svoji společnost. Tak to aspoň vidím já. Nemyslím si, že být úspěšný podnikatel a dobrý filantrop by se navzájem vylučovalo. Jen se vždycky rozčílím, když lidé používají filantropii jako zástěrku pro daňové úniky a korupci.

„Je to skvělá příležitost: žít v době, kdy se vám nabízí tolik možností pomoci a vaše činy mohou mít tak obrovský dopad.“

Sebastian: Kromě covidu se na nás valí klimatická krize, zabíjíme víc zvířat než kdykoliv v historii, v Evropě zase zuří válka… a všechny tyhle věci, dost strašné už samy o sobě, ještě přispívají k tomu, že znovu roste počet lidí žijících v extrémní chudobě. Přesto ve své knize Lidstvo: Dějiny naděje píšeš, že lidé jsou v jádru dobří. Jak to, že tedy není situace ve světě lepší? Kde se v tobě pořád bere optimismus?

Rutger: Lidé mají mimořádnou schopnost upravovat si realitu a přivírat nad sebou samými oči. Všichni se vnímáme jako morální bytosti. Neříkám, že si myslíme, že jsme svatí, ale obecně máme pocit, že jsme v jádru dobří, Im Grunde Gut, jak vy říkáte (tak zní titul knihy Lidstvo: Dějiny naděje v německém překladu, pozn. překl.). Ale samozřejmě máme způsoby, jak si něco nalhat. Loni jsem se věnoval výzkumu boje proti otroctví. Je těžké pochopit, nakolik bylo po většinu historie lidstva otroctví normální. Kdybyste si v roce 1750 stoupli na ulici a začali byste vykřikovat: „Zrušme otroctví!“, devět z deseti lidí by se vám vysmálo a desátý by řekl: „Já s vámi v podstatě souhlasím, ale určitě sám víte, že něco takového není možné.“ Tahle lidská vlastnost je pozoruhodná. A na svět se touhle optikou díváme často. Je pro nás těžké vidět realitu takovou, jaká skutečně je. To je další věc, která se mi líbí na hnutí efektivního altruismu: v podstatě jsem díky němu přestal číst noviny, zadíval se na svět s odstupem a zaměřil se na jeho největší problémy. Spousta věcí, které v každodenním životě řešíme, k největším problémům světa nepatří. A lidé si občas říkají, že třeba změna klimatu způsobí v budoucnosti obrovské škody a lidé budou v budoucnosti trpět. Jenže lidé trpí už dnes, nejen v budoucnosti. Miliony lidí umírají z příčin, kterým by se dalo snadno předejít, jak už jsem řekl. Nedávno jsem se stal otcem a trápí mě, kolika rodičům ještě pořád umírají děti mladší pěti let, protože nemají přístup k úplně základním věcem, jako jsou antibiotika, očkování a sítě proti komárům. Tohle se děje právě teď a my máme řešení. Víme, co dělat. Vždycky se mi líbilo, co říkal statistik Hans Rosling: svět je ve špatném stavu, ale lepší se. Svět je v opravdu hrozném stavu, když si uvědomíme, jak by na tom mohl být. Jsme tak bohatí, máme prostředky k vyřešení tolika problémů, že historikové budoucnosti budou jednou zděšení, jak jsme byli apatičtí. Zároveň je to ale skvělá příležitost, žít v době, kdy se vám přímo pod nosem nabízí tolik možností pomoci a vaše činy můžou mít tak obrovský dopad.

Sebastian: Souhlasím. Jen malá vsuvka: také se mi nedávno narodilo dítě. A možná to bude znít hloupě, ale díky kojení jsme s ženou začali více myslet na to, jak se získává kravské mléko. A že samozřejmě není myšleno pro lidi, ale pro telata.

Rutger: No jasně. To je dobrý příklad. V Nizozemsku nedávno proběhla anketa, jestli lidé vědí, že aby kráva dávala mléko, musí být pořád dokola oplodňována. Asi 40 % respondentů to nevědělo. Strašně jsme se vzdálili základním vědomostem o světě, v němž žijeme. Proto si také neuvědomujeme, jak jsme bohatí. Nemáme o tom ani tušení. Ve světě činí průměrný plat 6 dolarů na den. V lecčem jsme pokročili, ale valná většina populace je pořád velmi chudá. Proto se nabízí tolik příležitostí změnit věci výrazně k lepšímu.

Sebastian: Vzpomínám, že asi před dvaceti let jsem byl na stáži v Indii a šel jsem do muzea. Nijak zvlášť mě to nezaujalo, byla to docela nudná výstava o zemědělství ve středověku, podobnou jsem už viděl v Německu. Pak si mě ale někdo vzal stranou a řekl mi, že to není historické muzeum, že takhle tady lidi hospodaří v současnosti. Znovu opakuji, že to bylo před dvaceti lety a od té doby se hodně změnilo, ale mně to pořád připomíná, jak chudí jsou lidé v některých částech světa a jak bohatý jsem.

Rutger: A tohle je potřeba si připomínat. Že nejde o mě. Nejde o to, jak se cítím. Jde o to, co dělám. Jak se zapojím a jaké důsledky budou mít moje činy. A pokud takhle budete jednat dlouhodobě, budete ze sebe mít skvělý pocit. Tedy ne že bych neměl skvělý pocit i z toho, že patřím k tomuhle hnutí. Je v něm určitá svoboda. Svoboda žít jiný život, než lidé obvykle žijí. Neřídit se základními pudy neříct si „hele, sousedi si koupili druhé auto, tak si ho koupíme taky“ nebo „pojďme si pořídit letní dům jako tenhle náš kamarád“. Lidé jsou často trochu jako ovce. Děláme, co dělají druzí, a moc se nad tím nezamýšlíme. Myslím, že skutečná svoboda může ale mít i formu závazku a hluboké úvahy nad tím, jak chcete se svým životem naložit. I v tom pro mě spočívá můj závazek organizaci Giving What We Can. Je to svobodné rozhodnutí vést takový život, jaký vést skutečně chci. Ne jen bezmyšlenkovitě napodobovat ostatní a utrácet za zbytečné hlouposti.

„Lidé mají strašně moc názorů, ale málokdo se svými názory a hodnotami skutečně řídí. To je další věc, která se mi velmi líbí na hnutí efektivního altruismu: jeho členové se skutečně řídí tím, co hlásají.“

Sebastian: Vybavují se mi studie, které říkají, že pokud jste příslušník střední třídy v bohaté zemi, další peníze vám nijak zásadně nepřidají na štěstí. Možná trochu, ale pořád jsou to klesající výnosy. Přijde mi ale, že efektivní altruisté jsou první komunita, která se tímhle poznatkem skutečně řídí. Spousta lidí o něm ví, ale stejně nadbytečné peníze utrácejí za věci pro sebe, protože se považují za výjimku a mají pocit, že zrovna je víc peněz skutečně učiní šťastnějšími.

Rutger: Lidé mají strašně moc názorů, ale málokdo se svými názory a hodnotami skutečně řídí. Dokonce se dělal výzkum mezi filozofy a zjistilo se, že etikové, morální filozofové, kteří se specializují na studium morality a na to, jak by se lidé měli chovat, se nerozhodují jinak než zbytek populace. Vlastně jsou od zbytku populace nerozeznatelní. U filozofa existuje v průměru stejná pravděpodobnost, že bude vegetarián nebo daruje velkou část svého příjmu na dobročinné účely, jako u kohokoliv jiného. A to se celý život věnují studiu morality. Přijde mi to poměrně depresivní. Takže ano, to je další věc, která se mi velmi líbí na hnutí efektivního altruismu: jeho členové se skutečně řídí tím, co hlásají. Ne že by chodili v hadrech. Nejsou to mniši, kteří se vzdali vlastního života a všeho majetku. Jen dělají v zanedbaných oblastech mnohem víc než ostatní. Každý se samozřejmě může sám za sebe rozhodnout, jak daleko chce zajít – jestli chce třeba darovat ledvinu člověku, kterého vůbec nezná. To jsem neudělal. Ale velmi mě těší vědět, že dělám podstatně víc než průměrný člověk, a přitom stále nemám pocit, že bych se nějak zásadně obětoval.

Sebastian: Když chci někomu vysvětlit, proč darovat 10 %, často říkám: je pravda, že covid a současná inflace dopadají i na spoustu lidí v bohatých zemích. Když se ale podíváte na dlouhodobé trendy nebo i na vývoj za poslední desetiletí, zjistíte, že růst reálné mzdy se většinou držel nad 1 %. To znamená, že lidé žili s o 10 % nižšími příjmy ještě třeba před deseti lety. Vážně to byla taková hrůza? Trpěli jsme tak strašně, protože jsme v porovnání se současností byli tak chudí, mohli jsme si koupit tak málo věcí a museli jsme žít s iPhonem 4 místo iPhonu 14? Já tedy ne.

Rutger: Naprosto souhlasím.

Sebastian: Moje další otázka je pro lidi, které k dobročinným aktivitám inspirovaly tvoje knihy. Jaké další knihy, videa nebo podcasty bys jim doporučil? Co inspirovalo tebe?

Rutger: Určitě bych doporučil, aby si vyhledali informace o hnutí efektivního altruismu a možná se připojili k místnímu spolku, třeba na univerzitě, pokud jsou studenti. Je super potkávat se s lidmi, kteří smýšlí podobně jako vy, můžou vás inspirovat a dodat vám energii. Pro mě to bylo obrovsky přínosné. Také si můžete přečíst některou z klasik: mám hrozně rád Dobré úmysly nestačí od Willa MacAskilla a také jeho novou knihu, What We Owe The Future. Julia Galef napsala skvělou knížku Konec sebeklamu, která tak trochu pojednává o tom, jak lidé v tomhle hnutí přemýšlí. Někdo může získat dojem, že efektivní altruisté si myslí, že znají všechny způsoby, jak mít efektivní a pozitivní dopad na svět, a dogmaticky na nich lpí. Tak to ale vůbec není. Efektivní altruismus je otázka. Není to odpověď. Efektivní altruismus spočívá v neustálém ptaní, jak co nejlépe využít čas, zdroje a peníze, které máme k dispozici. Myslím, že intelektuální pokora je velmi důležitá hodnota a že je v tomto hnutí silně zastoupena. Takže od těchto knih bych asi začal. Bylo něco z toho přeloženo do němčiny?

Sebastian: Dobré úmysly nestačí ano, Konec sebeklamu ne. What We Owe The Future se překládat bude, aspoň jsem to slyšel. A zrovna teď pomáháme s překladem aktualizované verze The Life You Can Save Petera Singera. (Údaje pro ČR viz poznámka č. 3, pozn. překl.)

Rutger: To je také výborná kniha. Myslím ale, že potřebujeme novou. Možná bych ji měl napsat.

Sebastian: Prosím, napiš.

Rutger: Je to svým způsobem náročné, že? Uvědomit si, že jste součástí malinké menšiny neuvěřitelně bohatých lidí a z globálního i historického hlediska patříte k elitě šťastlivců. Hned vám z toho vyvstanou určité odpovědnosti. Ale když je přijmete, uvědomíte si, že jsou celkem skvělé a že z nich máte mnohem lepší pocit než z koupě nového iPhonu, ačkoliv tomu starému nic nebylo.

Sebastian: Určitě! Podle mě jsme pořád v rané fázi efektivního altruismu i efektivní filantropie. Většina lidí, s nimiž o tom mluvím, o těch věcech nikdy neslyšela, a spoustě z nich to zničehonic začne dávat smysl. Třeba už se jim to předtím jevilo jako dobrá myšlenka a jen potřebovali slyšet, že v té oblasti už fungují zaběhlé organizace. Takže myslím, že minimálně v Německu je ještě spousta lidí, kteří jen čekají, až je oslovíme. Lidí, kteří jen potřebují slyšet, že nejsou sami a že nemusejí zůstávat jen u slov a myšlenek.

Rutger: Myslím, že vážně pomůže, když se svým darováním nebudete tajit, ale naopak ho zveřejníte. Já jsem to velmi dlouho nedělal. Téměř vůbec jsem se filantropii nevěnoval a říkal jsem si, že to vyřeším později. Teprve když jsem o tom s lidmi skutečně začal mluvit a veřejně jsem se zavázal, že budu darovat minimálně 10 % svých příjmů, stalo se dárcovství součástí mého života. Kdykoliv teď podávám daňové přiznání – protože od daní to všechno začíná –, spočítám si svůj hrubý příjem v uplynulém roce. Z toho vezmu 10 % a vím přesně, kolik mám darovat. Pak totéž udělá i moje manželka. Sečteme tyto dvě částky a pak se společně rozhodujeme, kam je pošleme. Pokládáme si otázky jako: „Co myslíš, že je nejdůležitější? Co je podle tebe nejefektivnější? Na jaké oblasti ti záleží? A dá se na ni přispět způsobem, který bude mít skutečný dopad? Jaké jsi četla studie, jaké studie jsem četl já?“ Diskutujeme spolu, a nakonec se dohodneme. A když mi pak zaklepe na dveře někdo z nějaké sbírky a řekne mi, abych přispěl na to či ono, a nabídne mi nějaký pěkný letáček, vůbec si nepřipadám špatně, když ho odmítnu, protože si stojím za svým rozhodnutím a za rolí, jakou filantropie hraje v mém životě. V tomhle bych chtěl všechny podpořit. Vezměte si to jako domácí úkol, až budete podávat daňové přiznání. Nejdřív zaplaťte daně a pak se rozhodněte, kam pošlete 10 % svých příjmů.

Sebastian: Výborný plán. Snad se podle něj hodně lidí zařídí. Rutgere, moc děkujeme za rozhovor a za to, že sis na nás udělal čas.

Poznámky k překladu

1. Pokud pobíráte průměrný plat v České republice, patříte s roční čistou mzdou 297 240 Kč k nejbohatším 8 % lidí na světě. Zdroj zde.
2. Průměrný hrubý roční příjem v Nizozemsku činí asi 36 500 € (zdroj). Rutger Bregman tedy vlastně říká, že o darování by měl uvažovat člověk, který má příjmy ve výši 110 % průměrného hrubého příjmu (a vyšší). To by v Česku mohlo orientačně odpovídat hrubému ročnímu příjmu 500 662 Kč (zdroj), jinými slovy by o filantropii mohli uvažovat Češi s hrubým měsíčním příjmem nad 41 721 Kč.
3. V češtině vyšly ze souvisejících titulů Dobré úmysly nestačí Willa MacAskilla, Nad propastí Tobyho Orda, Faktomluva Hanse Roslinga, několik titulů Petera Singera a samozřejmě i Utopie pro realisty a Lidstvo: Dějiny naděje Rutgera Bregmana. Na podzim 2022 má také vyjít český překlad knihy Julie Galef Konec sebeklamu. Většinu těchto knih si můžete vypůjčit i v knihovně Spolku pro efektivní altruismus.