Autorka Ester Dobiášová

Máte moc. Vážně, vy mi snad nevěříte? Máte moc konat dobro. Možná už to děláte – poslali jste přece peníze obětem tornáda na jižní Moravě, třídíte odpad a nejíte maso, zato rádi mlsáte fair trade čokoládu, dobrovolničíte v neziskovce a na profilovce máte červený blesk. Vážně se snažíte. A přesto se vám do hlavy možná tu a tam vkrade nepříjemná myšlenka: má moje snaha vůbec dopad? Nedaly by se mé peníze, čas a energie investovat smysluplněji?

Podobné otázky si kladl i mladičký William MacAskill, když vymýval bažanty v domově důchodců. Zvídavost a touha nalézt odpovědi ho zavedla do nejchudších koutů světa a přiměla ho zpochybňovat i ty nejoceňovanější sociální projekty, a to především na základě dat. Vždyť i Bill Gates o něm řekl, že je to, volně přeloženo, „datový nerd podle mého gusta”.

O pár let později stál MacAskill u zrodu hnutí efektivních altruistů a vydal přelomovou knihu Doing Good Better (2015), krátce nato se stal ve svých 28 letech nejmladším profesorem filosofie na Oxfordské univerzitě a nejspíš i na celém světě. Knihy se loni ujalo nakladatelství Argo a vydalo ji pod názvem Dobré úmysly nestačí: jak smysluplně pomáhat díky efektivnímu altruismu.

Vášeň pro filosofii se do ní propsala promyšleným etickým základem, ale především je to praktický průvodce pro všechny, kteří chtějí konat dobro a dají víc na rozum než na emoce. William MacAskill je utilitarista. A předpokládá, že pokud chcete konat dobro, měli byste chtít s danými prostředky vykonat co nejvíce dobra. Ideálně zachraňovat lidské životy a snižovat utrpení zvířat i lidí po celém světě. A ukazuje, že nemusíte být marvelovský superhrdina, abyste to dokázali. Stačí mít dostatek času, třeba takových 80 000 hodin, kolik během života věnujete práci. Můžete se stát vědkyní nebo politikem, a pokud stojíte teprve na prahu své kariéry, můžete sbírat zkušenosti v soukromém sektoru a později je dobře zužitkovat. Nebo můžete věnovat čas dobrovolničení či darovat peníze charitě s největším měřitelným i očekávaným dopadem.

Pokud tápete, do čeho se pustit, William MacAskill doporučuje položit si pět základních otázek: Kolika lidem tato aktivita prospěje a jakou měrou? Jedná se o to nejefektivnější, co se dá učinit? Je cílená oblast opomíjená? Co by se stalo, kdybychom to nechali být? Jaká je pravděpodobnost úspěchu a kolik dobrého by přinesl?

Odpověď může být leckdy překvapivá. Dám vám jeden příklad. Populární americká charitativní organizace s názvem Books for Africa distribuuje do škol po celém kontinentu učebnice. K datu vydání knihy odeslala podle svých webových stránek 33 milionů knih do 49 zemí od roku 1988 a v roce 2014 získala 2,3 milionu dolarů na pokrytí nákladů na dopravu. To dá přeci rozum, že větší množství knih povede k lepšímu vzdělání dětí, že ano? Její činnost navíc vysoce ocenila hodnotící organizace Charity Navigator. Mělo to však jeden háček: randomizovaná kontrolní studie ukázala, že ve třídách, kde žáci měli k dispozici učebnice, se nijak rozpoznatelně nezvýšila úspěšnost v testech ve srovnání se školami, kde děti učebnice neměly. „Důkladná evidence je nesmírně důležitá, protože spousta programů ve skutečnosti nefunguje, ale na první pohled se tváří jako že ano,” píše MacAskill.

Uhádnete, co mělo podle MacAskilla na zlepšení vzdělání největší dopad? Odčervení. Parazitární infekce způsobují, že se děti necítí dobře, častěji vynechávají školu a zaostávají. Investování do distribuce léků na odčervení je nejúčinnější a přitom nejlevnější metodou, jak zlepšit školní docházku. Léky vychází v přepočtu zhruba na 80 korun za rok pro jedno dítě. Jakmile se děti zbavily parazitů, míra absence poklesla o 25 %. O deset let později bylo navíc zjištěno, že děti, které byly odčerveny, vydělávaly o 20 % více peněz. Autor k tomu dodává, že nemáme uvažovat „v rovině bezprostředních ukazatelů, jako je počet darovaných knížek, nýbrž v rovině dopadů na kvalitu života. Máme-li různé počiny smysluplně porovnat, potřebujeme poměřit velikost užitku, který jimi zprostředkujeme.”

V knize Dobré úmysly nestačí najdete spoustu podobně překvapivých příkladů. Seznámíte se taky s jednotkou, o které jste možná neměli doteď ponětí: s mikromortem. Indikuje pravděpodobnost úmrtí jedna ku milionu a odborníci na veřejné zdraví jím vyčíslují riziko smrti. Můžete tak například poměřovat relativní nebezpečnost obědvání hamburgerů nebo jízdy na oslovi. Neméně zajímavá je jednotka QALY (quality-adjusted life-year), která se používá k hodnocení lékařských zákroků (v krajních případech i pro selekci) a je obecným měřítkem zátěže chorobami včetně kvality a kvantity života. Zajímavé je také zjištění, že nákladnější a méně efektivní než dlouhodobé zdravotní programy bývají zdravotnické zásahy při mimořádných událostech. Například, jak píše MacAskill, se v roce 2011 „na každou oběť japonského zemětřesení vybrala zahraniční pomoc v hodnotě 330 000 dolarů, zatímco na každé úmrtí, jehož příčiny souvisejí s chudobou, připadá mezinárodní či charitativní pomoc ve výši pouhých 15 000 dolarů”.

Najdete zde také seznam charit, kterým dává smysl přispívat přísnou optikou výše uvedených otázek. Což je zároveň jedna ze slabin knihy, protože tím nutně ztrácí na aktuálnosti. Čtenář si šest let po vydání nemůže být jistý, zda se řadí dané organizace stále mezi ty s největším dopadem, přestože je to dobrá ukázka, jak lze MacAskillova kritéria uplatnit v praxi. Proto i on doporučuje sledovat aktuální stav na webu humanitárně zaměřené neziskové organizaci GiveWell, která se věnuje hodnocení charit. Pokud chcete pomáhat zvířatům, poslouží vám Animal Charity Evaluators, zajímá-li vás prospěšná kariéra, najdete aktuální doporučení na webu 80,000 Hours.

Některé myšlenky se mohou zdát při prvním pohledu kontroverzní. MacAskill například tvrdí, že značka fair trade pomáhá nejchudším farmářům jen velmi málo, bojkotování robotáren by mohlo situaci chudým z celého světa zhoršit a že lidé, kteří vydělávají hodně peněz, jako jsou lékaři nebo bankéři z Wall Street, by mohli přispět dobru více než pracovníci neziskovek, kdyby v rámci strategie vydělávej, abys daroval dávali část svého majetku efektivním charitativním organizacím. Jeho tvrzením však nechybí pádné argumenty. Mně osobně chybí širší pohled na řešení příčin problémů chudoby ve světě, což na mnoha místech může způsobovat politický režim nebo čím dál více klimatická změna.

Kniha Dobré úmysly nestačí je nesmírně podnětná, ať už svými myšlenkami, tak přesahy do každodenního života. Předkládá před nás jednoduchou výzvu: stát se hrdiny. Efektivně pomáhat lidem i zvířatům a třeba u toho někomu zachránit i život jako Oskar Schindler nebo Nicholas Winton. O něco těžší úkol bude přijmout, že naše dosavadní dobré úmysly měly nejspíš menší dopad, než jsme doufali. Držme si palce, abychom výzvu přijali se ctí.