Proč si myslíte, že máte pravdu – i když se mýlíte

Toto je oficiální český transkript TED talku Julie Galef „Why you think you’re right — even if you’re wrong“, kdehovoří o své knize The Scount Mindset, která v češtině vyšla jako Konec sebeklamu. Překlad: Lukáš Dušek.

A teď bych chtěla, abyste si představili, že hrajete velice odlišnou roli, roli průzkumníka. Úkolem průzkumníka není útočit nebo bránit se. Úkolem průzkumníka je rozumět. Průzkumník, to je ten, kdo vyrazí vpřed, mapuje terén a rozpoznává případné překážky. A průzkumník si může přát dozvědět se třeba to, že je tam někde most výhodně položený přes řeku. Ale průzkumník chce především vědět, co tam skutečně je, tak přesně, jak to jen jde. A ve skutečné, opravdické armádě jsou voják i průzkumník nepostradatelní. Ale každou z těchto rolí lze také chápat jako určitý postoj – jako metaforu toho, jak my všichni zpracováváme informace a myšlenky v běžném životě. Dnes se pokusím dokázat, že dovednost správně usuzovat, schopnost přesně věci předpovídat, schopnost správně se rozhodovat záleží nejvíce na tom, který z oněch postojů zaujímáte.

Tak, abych ukázala fungování těchto postojů v praxi, vezmu vás zpátky do Francie devatenáctého století, kde tento neškodně vypadající kus papíru vyvolal jeden z největších politických skandálů v dějinách. Byl objeven roku 1894 důstojníky francouského generálního štábu. Ležel roztrhaný v koši na starý papír, ale když ho dali znovu dohromady, odhalili, že někdo z jejich řad už nějaký čas prodává vojenská tajemství Německu.

A tak zahájili velké vyšetřování a jejich podezření se záhy shodla na tomto muži, Alfredu Dreyfusovi. Jeho rejstřík byl čistý, v minulosti se ničeho nedopustil, neměl žádný motiv – podle všeho. Jenže Dreyfus byl jediným židovským důstojníkem v tak vysokém postavení a tehdy bohužel byla francouzská armáda velmi antisemitská. A tak porovnali Dreyfusovo písmo s rukopisem té zprávy a došli k závěru, že si odpovídají, i přesto, že nezávislí odborníci na rukopis si byli mnohem méně jisti jejich podobností, ale to teď nechme stranou. Šli tedy a prohledali Dreyfusův byt, hledajíce jakékoli stopy špionáže. Prošli jeho dokumenty, a nic nenašli. Což je jen utvrdilo v tom, že Dreyfus je nejen vinný, ale navíc také záludný, protože očividně ukryl všechny důkazy dříve, než se k nim stačili dostat.

Potom šli a začali pátrat v jeho životopisu po jakýchkoli usvědčujících podrobnostech. Promluvili si s jeho učiteli, zjistili, že ve škole studoval cizí jazyky, což zjevně ukazuje na záměr spiknout se s cizími vládami někdy v budoucnu. Jeho učitelé také říkali, že Dreyfus byl známý svou dobrou pamětí, což bylo nesmírně podezřelé, viďte? Špion si totiž přece musí pamatovat spoustu věcí.

A tak se ten případ dostal před soud a Dreyfus byl shledán vinným. A potom ho vzali na toto veřejně přístupné náměstí a rituálně mu strhli odznaky z uniformy a jeho meč přelomili vedví. Říkalo se tomu Dreyfusova degradace. A odsoudili ho k doživotnímu žaláři na příhodně pojmenovaném Ďábelském ostrově, což je holá skála nedaleko pobřeží Jižní Ameriky. Tak tam tedy odjel a trávil své dny o samotě, psal francouzské vládě dopis za dopisem, žádaje o znovuotevření případu, aby mohl prokázat svou nevinu. Ale většina Francie považovala tuto záležitost za uzavřenou.

Jedna věc, která mě na Dreyfusově aféře opravdu zajímá, je otázka: proč byli ti důstojníci tolik přesvědčení, že Dreyfus je vinen? Totiž, někdo by se snad i mohl domnívat, že to na něj ušili, že šlo o falešné obvinění. Ale historikové si nemyslí, že to bylo takhle. Podle všeho ti důstojníci skutečně věřili, že argumenty proti Dreyfusovi jsou pádné. Což vybízí k zamyšlení: Co nám říká o lidské mysli skutečnost, že můžeme tak chatrné důkazy shledat dostatečnými k odsouzení člověka?

Nuže, máme zde případ toho, čemu vědci říkají „motivované uvažování“. Jedná se o fenomén, kdy naše nevědomá motivace, naše tužby a strachy předurčují způsob, jakým si vykládáme informace. Některé informace, některé myšlenky vypadají jako naši spojenci. Chceme, aby zvítězily. Chceme je bránit. A jiné informace nebo myšlenky jsou naším nepřítelem a ty chceme sejmout. Proto tedy nazývám motivované uvažování „postojem vojáka.“

Většina z vás asi nikdy nepronásledovala francouzského židovského důstojníka za velezradu, řekla bych, ale třeba jste už někdy sledovali sport nebo politiku, a tak jste si možná všimli, že když rozhodčí usoudí, že se váš tým dopustil faulu, například, máte velkou motivaci hledat důvody, proč se zmýlil. Ale když usoudí, že se faulu dopustil ten druhý tým – bezva! Tak to má být a radši se v tom nebudeme moc šťourat. Nebo jste možná četli článek či studii zabývající se nějakou kontroverzní otázkou, například trestem smrti. A, jak vědci dokázali, pokud trest smrti schvalujete a ta studie ukazuje, že nefunguje, pak máte velkou motivaci najít nejrůznější důvody, proč byla ta studie provedena chatrně. Když ale ukazuje, že trest smrti funguje, super! Je to dobrá studie. A naopak: pokud trest smrti neschvalujete, princip je stejný.

Náš úsudek je silně ovlivněn, nevědomky, tím, které straně přejeme vítězství. A to je všudypřítomné. Formuje to způsob, jakým přemýšlíme o svém zdraví, o vztazích, jak se rozhodujeme při volbách, co považujeme za spravedlivé nebo etické. Co mě nejvíc děsí na motivovaném uvažování neboli postoji vojáka je to, jak nevědomý je. Můžeme se domnívat, že se chováme nestranně a spravedlivě, a nakonec stejně skončit zničením života nevinného člověka.

Ovšem, naštěstí pro Dreyfuse, jeho příběh ještě nekončí. Tohle je plukovník Picquart. Je to další vysoce postavený francouzský důstojník, který, jako většina, předpokládal, že Dreyfus je vinen. A jako většina lidí v armádě byl, přinejmenším povrchně, antisemitou. Přišla však chvíle, kdy Picquart dostal podezření: „Co když se všichni ohledně Dreyfuse mýlíme?“ Stalo se totiž, že objevil důkazy, že špionáž pro Němce pokračovala i poté, co byl Dreyfus už ve vězení. A také objevil, že jeden důstojník má rukopis dokonale odpovídající té zprávě, mnohem přesněji než rukopis Dreyfusův. A tak s těmito důkazy předstoupil před své nadřízené, ale ti se, k jeho zoufalství, o to buď nezajímali, nebo vymýšleli důmyslná odůvodnění, jimiž by jeho objev vysvětlili, třeba: „Nuže, ukázal jste nám, Picquarte, jenom to, že tu máme dalšího špeha, který se naučil napodobovat Dreyfusův rukopis a převzal štafetu špionáže poté, co Dreyfus skončil. Dreyfus je však pořád vinen.“ Picquart nakonec dosáhl toho, že Dreyfus byl rehabilitován, ale trvalo mu to deset let a jistou část té doby sám strávil ve vězení za zločin nedostatku oddanosti armádě.

Mnozí lidé mají pocit, že Picquart nemůže být pravým hrdinou tohoto příběhu, neboť to byl antisemita, což je špatné, s tím určitě souhlasím. Ale pro mě osobně skutečnost, že Picquart byl antisemita obdivuhodnost jeho činů spíše zvyšuje, protože trpěl stejnými předsudky, měl stejné důvody být předpojatý jako jeho kolegové, ale jeho dychtivost zjistit pravdu a postavit se za ni to všechno překonala.

Takže pro mě je Picquart vzorem toho, čemu říkám „postoj průzkumníka.“ Je to úsilí nikoli zařídit to, aby jedna myšlenka zvítězila a jiná prohrála, ale prostě vidět věci, jak opravdu jsou, tak poctivě a přesně, jak to jen jde, i když to třeba není pěkné, výhodné nebo příjemné. Tento postoj je moje osobní vášeň. Posledních několik let jsem strávila jeho zkoumáním a snahou přijít na to, jak postoj průzkumníka vzniká. Čím to je, že někteří lidé, alespoň občas, jsou schopni proniknout svými vlastními předsudky, zaujatostí a touhami a snažit se vidět fakta a důkazy tak nestranně, jak jen dokáží?

A odpověď je emocionální. Takže, stejně jako postoj vojáka pramení z emocí, jako jsou obranářství nebo příslušnost ke kmeni, postoj průzkumníka také. Jen zkrátka pramení z jiných emocí. Například, průzkumníci bývají zvídaví. Častěji než jiní tvrdí, že jim dělá radost, když se dozví novou informaci, nebo že mívají potřebu vyřešit nějakou hádanku. Častěji než ostatním jim cosi vrtá hlavou, když se setkají s něčím, co odporuje jejich očekávání. Průzkumníci také mívají jiné hodnoty. Častěji než ostatní tvrdí, že je podle nich chvályhodné ověřovat si svá přesvědčení a méně často než jiní tvrdí, že někdo, kdo změní svůj názor, vypadá jako slaboch. A hlavně, průzkumníci mají pevný základ, což znamená, že jejich vědomí vlastní hodnoty jakožto osobností není spjato s tím, jestli mají nebo nemají pravdu o nějakém konkrétním tématu. Takže třeba mohou věřit, že trest smrti funguje, a pokud se objeví studie ukazující, že ne, mohou říct: „Hm. Zdá se, že jsem se spletl. To neznamená, že jsem zlý nebo hloupý.“

Je to právě tento soubor vlastností, který podle zjištění vědců – a vidím to i v běžném životě – předpovídá, kdo má správný úsudek. Co bych chtěla, abyste si o těchto vlastnostech zapamatovali, je, že nijak podstatně nesouvisí s tím, jak je kdo chytrý nebo kolik toho kdo ví. Vlastně s IQ nekorelují téměř vůbec. Jde v nich o to, jaký máte pocit. Stále se vracím k jednomu citátu od Saint-Exupéryho. To je autor Malého prince. Řekl: „Když chcete postavit loď, nehoňte své muže do shánění dřeva, nedávejte jim rozkazy a nerozdělujte mezi ně práci. Místo toho je naučte prahnout po rozlehlém a nedozírném moři.“

Jinak řečeno tvrdím, že jestli si skutečně chceme zlepšit úsudek jako jednotlivci a jako společnosti, nepotřebujeme nejvíc další lekce logiky nebo rétoriky nebo pravděpodobnosti nebo ekonomiky, ačkoli tyto obory mají značnou hodnotu. Ale co nejvíc potřebujeme, abychom jejich zásady používali dobře, je postoj průzkumníka. Musíme změnit způsob, jakým cítíme. Musíme se naučit cítit se pyšně, nikoli zahanbeně, když si všimneme, že jsme se možná v něčem spletli. Musíme se naučit, jak pociťovat zaujetí, nikoli potřebu bránit se, když se setkáme s informacemi, které odporují našemu přesvědčení.

Takže otázka, kterou bych vám chtěla na závěr položit, zní: Po čem ze všeho nejvíc toužíte? Toužíte po obhajobě vlastních názorů? Anebo toužíte po tom vidět svět tak jasně, jak to jen lze?