Toto je překlad přednášky Prospecing for Gold z roku 2016, v které probírá Owen Cotton-Barrat z Oxfordské univerzity, jak mohou efektivní altruisté zlepšit svět, přičemž vychází z metafory hledání zlata. Předestírá několik klíčových konceptů efektivního altruismu, jako je rozdělení s těžkým chvostem, zákon klesajících výnosů a komparativní výhoda. Přeložila Anne-Françoise Joseph.

Můžete si ji buď přečíst nebo se podívat na originál:


Ústřední metaforou, která se line celou mou přednáškou, je nahlédnutí efektivního altruismu jako na hledání zlata. K této metafoře se budu průběžně vracet, abych ilustroval různé klíčové body. Zlato zde zastupuje cokoliv, co považujeme za skutečnou hodnotu. Můžeme spatřovat hodnotu v tom, dělat více lidí šťastnými a vzdělanými. Nebo ve snaze odvrátit velké utrpení. Nebo ve snaze zvýšit pravděpodobnost, že lidstvo bude cestovat až ke hvězdám. Když tu uvidíte zlato, zamyslete se na chvilku, co je pro vás hodnotné. Řada lidí si bude cenit více než jen jedné věci. Ať tak či tak, zamyslete se nad tím, na čem vám skutečně záleží, a postavte to na místo zlata. Z tohoto pohledu pak můžeme vyvodit řadu věcí.

Toto je fotografie Viktora Ždanova, o němž jsem se dočetl v knížce Willa MacAskilla „Doing Good Better“ (Dělejte dobro lépe). Tento ukrajinský biolog svou prací ohromně přispěl vymýcení neštovic. Ve výsledku tak podle všeho zachránil desítky milionů životů.

Toho pochopitelně nedosáhneme všichni. Ale takové příklady nám ukazují, že některým lidem se daří získat mnohem více zlata, dosáhnout mnohem více z toho, na čem jim záleží, než jiným. A podle toho, si můžeme položit otázky jako: co zajišťuje některým lidem lepší příležitosti než jiným? Jak můžeme takové příležitosti najít?

Techniky hledání zlata

V jiných příspěvcích této konference najdeme mapy k pokladu a diskuse o tom, kde to zlato je. Tomu se já ve své řeči věnovat nebudu. Místo toho se zaměřím na nástroje a techniky, které můžeme využít k zaměření zlata, spíš než abych se snažil předvést svůj pohled na to, kde přímo se nachází.

Chci říct pár slov k tomu, proč vůbec používám metaforu – protože to je důležité. Záleží nám na spoustě velkých, komplikovaných, cenných věcí. Proč to tedy zjednodušit pouze na zlato? Je to kvůli tomu, kam chci v této přednášce zaměřit pozornost. Chci ji zaměřit na nástroje, techniky a přístupy, které můžeme využít. Komplexní hodnoty by odváděly vaši pozornost. Ovšem mnoho z toho, co můžeme udělat, abychom identifikovali, co je to hodnotné a jak toho dosáhnout, zůstává stejné bez ohledu na to, co tou hodnotou je. Takže nahradit je nějakou velmi jednoduchou zástupnou hodnotou nám pomůže soustředit se na tyto abstraktní principy, který jsou nad tím.

Zlato je rozšířené nerovnoměrně

Zaprvé zmíním to, že zlato, to skutečné zlato, je po světě nerovnoměrně rozšířeno. Existuje řada míst, kde se nenachází téměř vůbec, a existují místa se zlatou žilou. To má jisté důsledky. Jedním z nich je, že bychom si skutečně přáli najít ty zlaté žíly.

Rozdělení s těžkým chvostem

Dalším bodem jsou vzorky. U kvantit jako je hrubý odhad toho, jak jsou lidé vysocí, není špatná metoda určit jako vzorek pět lidí, změřit je a říct „Průměr bude asi takový“. Nicméně když mě zajímá, kolik zlata ve světě průměrně je, určit jako vzorek pět míst a změřit je není dobrá metoda, protože s velkou pravděpodobností najdu pět míst, kde není žádné zlato a významně tak situaci podhodnotím. Anebo snad jedno z nich bude zlatý důl a já nabydu silně přehnaného dojmu o tom, kolik zlata ve světě je.

Toto je statistická vlastnost, kterou označujeme jako rozdělení s těžkým chvostem. Vlevo vidíme rozdělení s lehkým chvostem (obr. 6). Na různých místech je různé množství zlata, ale žádné z nich nemá výrazně méně nebo výrazně více než je typické.

Naproti tomu vpravo vidíme rozdělení s těžkým chvostem. Vypadá to podobně, ale máme tu ten dlouhý chvost, přibližující se k velkému množství zlata, kde pravděpodobnost neodpadá tak rychle. To má své důsledky.

Na tato rozdělení můžeme nahlédnout i jinak (obr. 7). V tomto případě jsem seřadil zleva doprava místa podle rostoucího množství přítomného zlata. Procenta jsou na horizontální ose a množství zlata na vertikální. V tomto případě jsou vybarvená pole pod grafy. A to proto, že tato hodnota – tato oblast – je významná. Odpovídá celkovému množství přítomného zlata. Takže vlevo, u rozdělení s lehkým chvostem, vidím, že zlato je rovnoměrně rozeseto na mnoha různých místech. Pokud chceme zlata co nejvíc, je důležité projít tolik míst, kolik můžeme.

Sluneční energie takto funguje. Jistě, některá místa jsou slunečnější než jiná, ale množství získané sluneční energie závisí spíše na tom, kolik máte solárních panelů, než na tom, kam je umístíte.

Vpravo ovšem máme rozdělení, kde množství zlata prudce vzrůstá směrem doprava. To znamená, že spousta zlata, a vzpomeneme-li si na to, že jde o zástupce něčeho velmi cenného, pak tedy značná část toho, na čem nám záleží, se nachází v této hraniční oblasti věcí, které jsou neobyčejně dobré.

Skutečné zlato je rozděleno asi takto. Podotýkám, nejsem geolog, o zlatě nic nevím, ale mám za to, že takto je to správně. Můžeme se ptát, platí totéž o příležitostech konat dobro ve světě? Zde jsou některé podpůrné argumenty.

Rozdělení s těžkým chvostem v divočině

Když se porozhlédneme po světě, nalezneme rozdělení s těžkým chvostem na mnoha různých místech (obr. 8). Existují teoretické důvody, proč předpokládat vznik jistých druhů rozdělení. Empiricky máme takovou zkušenost třeba s rozdělením příjmů ve světě. Zde máme opět percentilovou verzi a v grafu vidíte prudký vzrůst.

To je něco co často uvidíme když se podíváme na svět. Samozřejmě je tu také řada věcí, které nemají tuto vlastnost. Ale čím více budeme pozorovat komplexní systémy s velkým množstvím interakcí, tím častěji to takto bude. A je to také typické pro mnoho způsobů, které zkoušíme a děláme, abychom zlepšili svět.

Také se mohu zaměřit na samotné příležitosti pro konání dobra. Vidím několik důvodů, pro které se domnívám, že i ony tuto vlastnost mají. Pokud mi záleží na tom, aby lidé přestali hladovět, a mně na tom záleží, můžu se ptát: měl bych se zajímat o to přímo snížit hlad a snažit se dostat jídlo k lidem, kteří jím dnes trpí? Mohu to porovnat s více spekulativním pohledem. Mě osobně přesvědčily argumenty této knihy, že bude účinnější zaměřit se na výzkum možností nasytit větší množství lidí v případě, že zkolabuje zemědělství. Je to trochu extrémní. Jen tak nás to nenapadne. Ale myslím si, že ten argument je v zásadě oprávněný. Když se soustředíme na snahu nasytit lidi tak jeden mechanismus se zdá efektivnější než druhý.

Rozdělení s těžkým chvostem příležitostí konat dobro

Také můžu sáhnout po datech (obr. 9). Toto jsou čísla od DCP2, kde se snažili odhadnout účinnost vynaložených nákladů různých zdravotních intervencí v rozvojových zemích. Osa x je na logaritmické škále, takže data byla rozdělena do přihrádek a každý z nich je v průměru desetkrát efektivnější než ten po jeho levé straně. Takže sloupec docela vpravo je asi 10 000 krát efektivnější než ten docela vlevo. A to je pouze jedna oblast, v níž se podařilo sehnat data která jdou takto vyhodnotit. V efektivitě nákladů můžou existovat velké rozdíly.

To má za důsledek, že když chceme najít zlato, měli bychom se zaměřit na to nalézt jeho ložiska. V některých případech můžeme dojít k zajímavému závěru, například zjistíte, že něco je na 90. Percentilu, tak naše motivace se tomu věnovat klesne. To proto, že dokud jste nic nevěděli, mohlo se to nacházet kdekoliv. A pakliže většina hodnoty přichází z 99. percentilu, zjištění že je to pouze na 90. percentilu znamená zklamání. Přesněji řečeno, je dobré to vědět, ale v důsledku si dané věci ceníme méně. Toto je poměrně extrémní případ, ale je zajímavé vidět jak mohou vycházet takové kontraintuitivní vlastnosti.

Dalším důsledkem je, že naivní empirismus – „prostě toho uděláme hodně a zjistíme, co funguje nejlépe“ – nám v případě našeho hodnocení nebude stačit, právě kvůli problematice vzorkování. Nemůžeme nasbírat dostatek vzorků a dostatečně změřit jejich výsledky, abychom určili, jak efektivní to skutečně bude.

Abyste získali zlata co nejvíc, chtějte…

Pokud chceme získat zlata co nejvíc, potřebujeme nalézt místo, kde je ho hodně. Potřebujeme vhodné nástroje na to ho vykopat, a potřebujeme mít skvělý tým, který tyto nástroje použije. Myslím si, že tuto analogii lze snadno přenést i na příležitosti konat dobro. Můžeme zhruba změřit efektivitu oblasti nebo druhu činnosti, kterou vykonáváme, a přínos intervence, kterou provádíme s cílem vytvořit v dané oblasti hodnotu, a porovnat ji s jinými intervencemi prováděnými v této oblasti. Můžeme změřit efektivitu týmu nebo organizace, které zásah provádějí, v porovnání s tím, jak dobře by takový zásah provedly jiné týmy.

Hodnota je zhruba multiplikativní

Takže pokud máte tohle všechno odhadnuto, pak se celková získaná hodnota rovná jejich součinu. Znázornil jsem to objemem, který chceme maximalizovat (obr. 11). Neboli cílem je aby se nám rozumě dařilo v každém z třech rozměrů. Nebo aspoň abychom na tom v žádném rozměru nebyli moc špatně. Důsledkem toho může být, že pokud je zde nějaká oblast a intervence, které vypadají velmi dobře, ale pracuje na nich pouze průměrný tým, stálo by za to nejen je podpořit, ale přivést k dané práci ještě někoho jiného. Nebo udělat něco pro to, aby se týmzlepšil. Právě tak nemá smysl podporovat vynikající tým, pokud pracuje v oblasti, která není podle všeho důležitá.

Rozpoznání zlata

V další kapitole budu mluvit o nástrojích a technikách, jak identifikovat zlato ve světě. Hezkou vlastností skutečného zlata je, že když jej vykopete, můžete si být celkem jistí, že víte „ano, našel jsem zlato“. Často máme co do činění s případy, kde si tak jistí nejsme. Když se nebavíme o skutečném zlatu ale o obecných hodnotných věcech, tak je rozpoznání těžší. Musíme pečlivě používat naše techniky abychom si odvodili její existenci protože hodnotu přímo nevidíme. Je to temná hmota hodnoty.

Kvůli tomu vzrůstá potřeba využít tyto nástroje pečlivě. Popravdě, ten obrázek, co jsem vám ukázal, byl pyrit, nikoli zlato (obr. 13). Takže to, že někdo řekne „hele, zlato!“, ještě neznamená, že bychom to měli brát jako bernou minci. Je to jistý důkaz, ale máme silné důvody pro to dožadovat se výborných nástrojů k rozpoznání obzvláště hodnotných příležitostí. A být schopný rozlišovat a říct „Ano, tohle má jisté aspekty hodnoty, ale nemusí to být to, co chceme sledovat“.

Když dojde zlato na povrchu

Když se dostanete na místo, kde ještě nikdo nebyl, pak zlaté žíly už někdy trochu zvětraly a drobné zlaté nugetky vám můžou ležet jen tak pod nohama. Získat zlato je tak velice snadné. Takže někdo přijde, chvíli sbírá, dokud nedojde všechno zlato co jen leží na zemi.

Pokud ovšem chcete více zlata, přivedete více lidí, donesete si nějaké lopaty, a přestože už je třeba trochu zabrat, stále se ke zlatu dostanete (obr. 15).

A když už kopete tak dlouho že lopaty nestačí, tak začnete potřebujete větší týmy a těžší techniku, abyste se ke zlatu dostali (obr. 16). Stále se k němu můžete dostat, ale pro každou získanou nugetku musíte vynaložit více práce. To je obecně jev zvaný „klesající výnosy“ v práci, kterou vynakládáte. Tento koncept se objevuje v řadě různých oblastí, takže stojí za to mu trochu rozumět.

Mimochodem, stejně jako více věcí, o kterých budu mluvit, tento koncept má původ v ekonomii. V některých případech je jednoduše z ekonomie přebírám, v jiných případech je trochu upravuji.

Myslím si například, že na tento jev narážíme ve zdravotnictví. Mám za to, že před 15 nebo 20 lety bylo masové očkování ohromně finančně výhodné a podle všeho to bylo to nejlepší, co jste mohli udělat. Pak do hry vstoupila Gatesova nadace a zaplatila řadu očkovacích intervencí. Takže nejvýnosnější zásahy v současnosti už nejsou hromadné očkování. Což je skvělé, protože to znamená že nízko vysící ovoce bylo sesbíráno. Nebo stejně tak kolem bezpečnosti umělé inteligence je první kniha o superinteligenci docela velká věc. Na tom, že někdo napíše stou první knihu o superinteligenci, už ale tolik nesejde.

Před chvilkou jsem mluvil o tom, že můžeme rozdělit efektivitu organizace na tři faktory: na důležitost oblasti v níž pracuje, efektivitu zásahu zásahu který provádí, a kvalitu týmu který ho vykonává. Nyní se zaměřím na první faktor tj. hodnotu oblasti. Rozdělíme si ho na tři různé části.

Velikost dopadu

Prvním rozměrem je velikost dopadu. Kdyby nezáleželo na ničem jiném, raději bychom šli někam, kde je zlata hodně, než kde je ho málo. Při stejném vynaloženém úsilí tak nejspíše získáme více zlata.

Řešitelnost

Zadruhé: řešitelnost. Přáli bychom si jít někam, kde na jednotku práce uděláme větší pokrok. Někam, kde se kope snadno a dobře spíš než snažit se zlato vykopat z bažiny.

Zanedbanost

A třetí faktor je zanedbatelnost. To někdy nazýváme opomíjením. Myslím si, že tento termín je trochu zavádějící. Je poněkud dvojznačný, protože lidé někdy označují za opomíjenou takovou oblast, na které by mělo pracovat více lidí. Já tím mám na mysli to, že danou oblast příliš mnoho lidí nezkoumá. Kdyby nezáleželo na ničem jiném, raději bychom šli někam, kde ještě nějaké nugetky leží na zemi, než tam, kde už je třeba kopat a tak jediné zlato, co zbývá, je těžké dobýt.

V ideálním případě bychom si samozřejmě přáli žít ve světě, kde je hora zlata, ke kterému se dá snadno dostat a nikdo si jej ještě nevzal. Ale těžko se někdy ocitneme právě v takových ideálních podmínkách. Takže otázka zní: jak můžeme zlato mezi sebou vyměňovat? Představím vám jeden pokus o zpřesnění. Dovolil jsem si v této přednášce mít jednu rovnici. Tady je (obr. 20).

Pokud nejste zvyklí uvažovat pomocí derivací, ignorujte všechna „d“ v rovnici. Vlevo máme hodnotu trochy další práce v nějaké oblasti, což je pro nás rozhodující, pokud se snažíme vyhodnotit, na které z těchto různých oblastí bychom měli více pracovat.

Vpravo ji máme rozdělenou na faktory. Matematicky je to triviální, prostě jsem vzal výraz nalevo a přidal jsem do něj další věci které se vzájemně vykrátí. Co mne snad omlouvá je zjištění že faktory na pravé straně jsou jednodušeji měřitelné a interpretovatelné. Trochu přiblížím, proč si myslím, že to tak je.

První výraz měří hodnotu, kterou získáte, když postoupíte v řešení, řekněme, o procento kupředu. Což zhruba ukazuje, jak závažný je problém a celá daná oblast, na kterou se zaměřujete. Myslím si, že tohle je docela přesný způsob, jak si uvědomit její rozsah.

Druhý je o něco komplikovanější. Jde o elasticitu, což je technický pojem. Jde o pojem docela užitečný a obecně platný (najděte si to na Wikipedii, pokud vás to zajímá). V tomto případě měří, v jakém poměru vzroste rychlost řešení problému s každým zvýšením vynaložené práce.

Poslední jednoduše shrnuje celkové množství práce nad daným problémem. Což odpovídá měření zalidněnosti.

Lidé mluví o velikosti dopadu, řešitelnosti a zanedbanosti už roky, aniž by měli jednu jasnou verzi. Čili podávají různé definice rozličných pojmů a mám za to, že definic řešitelnosti už jsme viděli několik a ne všechny se úplně shodovaly s touto. Ale myslím si, že myšlenka – měřit, kolik práce vás přiblíží k výsledku – je zde celkem dobře zachycená.

Všechny tři roviny jsou podstatné

Myslím, že záleží na všech těchto faktorech. Což znamená, že nemá smysl pracovat na něčem, co si v některém z těchto faktorů vede bídně. Nebudu hodinu pomáhat včele, i když jí nepomáhá nikdo jiný a pomoc by byla celkem snadná, protože velikost tohoto problému je moc malá. Nemyslím si, že bychom měli pracovat na perpetuum mobile, přestože na něm nepracuje skoro nikdo a kdyby se nám něco takového podařilo, bylo by to vážně skvělé. To proto že tento problém není moc řešitelný .

A taky nás tohle může varovat ohledně práce v oblasti klimatických změn. To proto že na světě je tomuto problému věnována velká pozornost.

V tom je samozřejmě pár háčků. Jeden je že je prospěšné pracovat na klimatických změnách, ale jsou tu jiné i problémy, kterým se výrazně více nedostává zdrojů. A druhý je že můžete být vyjímka a máte k dispozici mnohem lepší způsob jak v problému klimatických změn udělat větší pokrok, než jaký má většina ostatních lidí.

I přesto si myslím, že by nás mělo zarazit jako překvapivé prohlášení „klimatická změna není přední oblastí zájmu“. Zní to kontroverzně a měli bychom k tomu přistupovat skepticky. Myslím, že pojem „přední oblast zájmu“ je trochu složitější. Takže bych to rád trochu vyjasnil.

Absolutní a marginální priorita

Pokud si vezmeme tato dvě místa, kde je v zemi zlato, a řekneme si: „Kam bychom měli poslat lidi kopat, abychom ho získalit?“ Odpověď může být různá. Můžeme poslat prvního člověka sem vpravo, kde je zlata velmi málo, ale je snadné se k němu dostat. Dalších deset lidí pošleme na vlevo, to protože je tam celkem více zlata. A mezitím první člověk už vykopal většinu zlata napravo. Co z toho představuje větší prioritu? Inu, to záleží na tom, na co přesně se ptáte.

Tato čísla jsem si jen tak vymyslel, ale mohli bychom najít rozdělení jako tady vlevo. Zde se ptáme „Kolik by měl svět dohromady vydat na tuto oblast?“ a dojdeme k jednomu výsledku, kde se klimatická změna jeví jako významná.

Když se namísto toho zeptáme, jakou hodnotu mají další marginální výdaje? Graf pak může vypadat docela jinak, protože tady se jedná ve velké míře o to, kolik už se dané oblasti věnuje. V grafu vlevo vidíte tečkované čáry – ty mohou představovat, kolik už je dané oblasti věnováno (obr. 23). Graf vpravo je funkcí s mnoha faktory, jako kolik by se mělo vydat celkem, kolik už se vydává a samozřejmě, jaký je marginální zisk.

Myslím si, že oba přístupy jsou důležité, a o tom, pro které z nich se rozhodneme, by mělo rozhodovat to, o čem je řeč. Pokud se bavíme o tom, co bychom jako jednotlivci nebo malé skupinky měli dělat, myslím, že je vhodné používat pojem marginální priority, tedy jak moc pomůže zdroj navíc. Pokud se bavíme o tom, co bychom měli dělat všichni dohromady, celý svět, myslím, že bude správné použít pojetí absolutní priority a ptát se, kolik prostředků by do ní mělo být dohromady investováno.

Ve většině toho, co jsem řekl, jsem naschvál ignoroval co považujeme za cenné. Teď na chvíli udělám v tomhle silnější předpoklad. Myslím, že dost lidí zastává názor, že bychom se měli snažit získat co nejvíce hodnoty v součtu přes dlouhodobou budoucnost. Někdo si to tak nemyslí, někdo o tom nikdy nepřemýšlel. Pokud s tím nesouhlasíte, můžete to brát jako ukázku jak to takoví lidé vidí. Pokud jste o tom nikdy nepřemýšleli někdy se nad tím aspoň na chvilku zamyslete. Je to docela zajímavá a důležitá otázka, myslím si, a stojí za to věnovat jí trochu času.

Ale pokud nám zaleží na tom vytvořit dané hodnoty co nejvíce, může to v naší metafoře se zlatem znamenat, že chceme vykopat ze země co nejvíc zlata eventuálně, spíš než abychom se ho snažili získat co nejvíc v tomto roce.

Dlouhodobý pohled na zlato

Mohli bychom třeba použít nějaké destruktivní techniky. Můžeme použít dynamit, který nám poskytne spoustu zlata právě teď, ale část zlata to také vyhodí do vzduchu a my jej už nikdy nezískáme. To se může hodit, pokud vám jde o to rychle získat zlato v krátkodobém horizontu. Ale z dlouhodobé perspektivy to může být špatné.

Když můžeme vyvíjet různé technologie, možná bychom mohli vyvinout nějaké, které jsou účinné, ale méně destruktivní. A ve světě se najdou lidé, kterým záleží na tom získat co nejvíc zlata v krátké době. Použijou jakoukoliv techniku, která bude v tomto směru nejúčinnější. Takže jedním z hlavních určujících mechanismů toho, kolik zlata se celkem vydoluje, je sled v jakém přicházejí nové technologie. Pokud jako první objevíme dynamit, lidé si s ním začnou hrát a sposutu zlata zničí. Pokud jako první objevíme vrták, pak si lidé ve chvíli, kdy se objeví dynamit, řeknou „Proč bychom to používali? Máme tenhle báječný vrták.“

Filosofové jako Nick Bostrom využívají tento argument ve snaze rozvíjet moudrost ve společnosti a dobré rozhodovací instituce dříve než technologie a pokrok, které mohou ohrozit dlouhodobou trajektorii civilizace. A také ve snaze přesměrovat naši pozornost k vývoji technologií, které zvyšují bezpečnost dalšího vývoje namísto a nebo dříve než cokoliv, co je riskantní.

Spolupráce

Nyní k tomu, jak jde o kolektivní úsilí. Nejde o to, abychom si každý sám řekli: „Musím přijít na to, kde je nejvíc zlata. A o kterém se nejméně ví. Já sám se prostě seberu a udělám to.“ Protože je tady celá řada lidí, kteří tak uvažují, a s každým rokem jich přibývá. Což je vážně skvělé. Jsem nadšený, že je tady tolik lidí, a taky že za dva roky nás možná bude ještě víc.

Ale musíme přijít na to, jak spolupracovat. Z velké části máme stejný nebo podobný náhled na to, co je hodnotné. Někdo si může myslet, že důležité je i stříbro, nejen zlato, ale všichni se shodneme, že na zlatě záleží. V tom v zásadě spolupracujeme. Je důležité, abychom dokázali koordinovat a zajistit to, že lidé pracují na tom, co je pro ně nejvíce smysluplné.

Komparativní výhoda

Nabízí se myšlenka komparativní výhody. V tomto grafu máme Harryho, Hermionu a Rona, kteří musí splnit tři úkoly, aby získali zlato (obr. 25). Musí něco nastudovat, namíchat nějaké lektvary a musí určitým způsobem máchnout kouzelnou hůlkou. Hermiona je nejlepší ve všem, ale nemá obraceč času, takže nemá čas udělat všechno sama. Čili je třeba práci nějakým způsobem rozdělit. To je myšlenka komparativní výhody. Hermiona má výhodu ve všech těchto úkolech, ale byla by pro ni ztráta času pracovat na lektvarech, protože Harry v tom také není úplně špatný. A nikdo jiný není vůbec dobrý ve studiu v knihovně. Takže to by nejspíš měla vykonat ona.

Tento nástroj můžeme použít k tomu, abychom lépe nasměrovali naše uvažování ohledně toho, co bychom jako jednotlivci měli dělat. Pokud mám za to, že nějaká technická oblast a technická práce je pro mě to nejcennější, ale sám bych byl v tom směru jenom průměrný, zato jsem skvělý komunikátor. Pak bych se asi měl pustit do pomoci technikům v komunikaci jejich práce s dalšími lidmi, kteří by se mohli zapojit, a přivést tak dohromady více skvělých lidí.

Komparativní výhoda na různých úrovních

Takto jsme to aplikovali na individuální úrovni. Můžeme to ale aplikovat i na skupinové úrovni. Můžeme vidět, že různé organizace nebo skupiny mohou mít lepší pozici k realizaci různých příležitostí.

Toto je poněkud spornější, ale myslím si, že to můžeme aplikovat i napříč časem. Můžeme si položit otázku: „K jaké akci máme dnes my, lidé v roce 2016, lepší pozici oproti lidem v minulosti a v budoucnosti?“ Nemůžeme změnit, co udělali lidé před námi. Ale můžeme porovnat, v čem máme komparativní výhodu vůči lidem v budoucnosti. A pokud čelíme nějaké výzvě (a je možné, že se v budoucnu budeme potýkat s dalšími novými výzvami), dává smysl, abychom se věnovali těm aktuálnějším. Protože pokud vyvstanou nějaké výzvy v roce 2020, lidé v roce 2025 jednoduše nebudou mít možnost je zpracovat.

Další věc, na kterou můžeme narazit, je, že jsme nejspíš v situaci, kde můžeme ovlivnit, kolik lidí v budoucnu bude mít zájem na tom pracovat na těchto výzvách. Na to máme větší vliv než lidé v budoucnu, takže neměli bychom se zamyslet nad tím, zda nedává smysl zaměřit se právě na to?

Společné sestavení mapy

Další velmi důležitou otázkou je, jak věci zpracovat. Svět je velký a komplikovaný a nepřehledný. A nemůžeme od sebe jako jednotlivců čekat, že dokážeme sestavit jeho perfektní modely. Vlastně je až příliš komplikovaný na to, aby něco takového kdokoli z nás dokázal. Takže možná každý z nás chodí kolem s nápady, které v mé metafoře představují jednotlivé díly mapy vedoucí k místu, kde je zlato. Potřebujeme instituce, které tuto mapu sestaví. To je komplikované, protože někteří mají dílky špatné mapy, která ke zlatu nevede. V ideálním případě by tyto instituce filtrovaly tyto dílky a skládaly dohromady ty správné, aby nás dovedly, kam chceme.

Jako společnost jsme si museli s tímto problémem poradit v řadě oborů a vyvinuli jsme různé instituce, které to dělají. Ve vědě máme vědecké recenze. Wikipedia hodně pracuje na shromažďování vědomostí. Amazon shromažďuje v recenzích vědomosti o tom, jaké produkty jsou dobré. Demokracie nám umožňuje shromažďovat preference mnoha různých lidí ve snaze zvolit to, co bude dobré.

Žádná z těchto institucí samozřejmě není dokonalá. A to je výzva. Je to jako jeden špatný dílek, který zrovna náhodou zapadl. A objevuje se to v mnoha případech. Poslední dobou nacházíme titulky o replikační krizi v psychologii. Jak všichni víme, na Wikipedii se někdy objevují vandalové, kteří tam píší nesmysly. Recenze na Amazonu se potýkají s tím, že někteří tam dávají podvodné recenze, aby vynesli vlastní produkt nebo znehodnotili produkt někoho jiného.

Takže je možná na čase adaptovat některou z těchto institucí na naše účely, tedy snahu shromáždit znalosti o možných způsobech, jak udělat co nejvíce dobra. Ale možná potřebujeme něco trochu jiného a možná někoho v této místnosti napadne nějaká přínosná instituce, která tomu poslouží. Skutečně mám za to, že toto je významný problém. A jak bude naše komunita růst, bude potřeba se s ním vypořádat.

Dobré lokální normy

To vše se točilo kolem našich globálních institucí k abstrakci a shromáždění informací. Další věcí, která nám může pomoct se přiblížit k jasnější představě, je snaha o dobré lokální normy. Takže řekneme lidem o nápadech, které máme, a možná to zaujme i někoho dalšího. Někdy mohou začít poslouchat čistě díky charismatu mluvčího spíše než pro pravdivost daného dílku. Ale bylo by dobré najít cesty, jak šířit dobré nápady, omezit šíření špatných nápadů a také podpořit originální příspěvky. Jeden ze způsobů, jak podpořit dobré nápady a omezit šíření těch špatných, je jednoduše spoléhat na autoritu. Říkáme: „K tomuhle jsme došli. Jsme si tím naprosto jistí. A nic jiného pro nás není přípustné.“ Tím se však nedozvíme nic nového.

Všímejte si proč čemu věříte

Myslím že je důležité dávat pozor proč věříte věcem kterým věříte. Je to proto že někdo jiný vám něco řekl? Nebo snad proto že jste si to skutečně promysleli a sami k tomu došli? Mezi těmito dvěma možnostma je mnoho mezistupňů. Často vám to někdo něco řekne a podá k tomu jisté důvody. A vy si pomyslíte: „Hm, ty důvody docela dávají smysl“, ale neprozkoumáte to detailně.

Myslím si, že je dobré být v tomto upřímný sám k sobě. A také o tom mluvit s ostatními. Je to ten případ, kdy něčemu věříte, protože jste si to přečetli od Joe Blogera? A Joe je popravdě docela rozumný chlapík a poctivě si věci ověřuje, takže si myslíte, že to nejspíš dává smysl. V tom případě to tak řekněte. Nebo je to dílek, který jste si sami vystřihli?

To, že jste dílek sami vystřihli, ještě neznamená, že mu tím spíš máte věřit. Já sám jsem rozhodně přišel na různé věci a měl jsem za to, že už jsem v minulosti různé věci dokázal, a pak objevil chyby v mém důkazu. Takže je dobré sledovat odděleně míru, do jaké věcem věříte, a proč jim věříte.

Navíc se mohou lišit naše individuální a kolektivní důvody k tomu něčemu věřit. Máme zde tvrzení, že vyléčit malárii a zachránit tak život stojí cca 3.500 dolarů. Myslím, že napříč komunitou efektivního altruismu tomu z většiny věříme. Myslím, že kolektivní důvod tomu věřit je v tom, že bylo provedeno několik randomizovaných kontrolovaných experimentů. Pak se do toho poctivě ponořilo několik chytrých a rozumných analytiků z GiveWell, probádali všechny možnosti a přišli s vlastní analýzou, v níž došli k závěru: „celkem to vypadá, že to zhruba je 3.500 dolarů.“

Zkrátit řetězec

To ale není důvod, proč tomu věřím. Věřím tomu proto, že lidé mi řekli že lidé z GiveWell provedli tuhle analýzu a vyšlo jim, že je to 3.500. A ti říkají „Ano, ano. Četli jsme to na jejich stránkách.“ To byl důvod, proč jsem tomu věřil, dokud jsem si nezačal připravovat tuto přednášku a sám jsem nešel na jejich web abych si to ověřil. Sice je to více práce pro mne ale, ale přináší to větší hodnotu komunitě. Zkracuji řetězec tiché pošty. Jak se věci přenášejí, mohou do nich vstupovat chyby, nebo jednoduše něco není tak docela podložené, a dál a dál se to opakuje. Když se vrátíme a zkontrolujeme ranější zdroje v řetězci, můžeme toto minimalizovat a cítit se v těchto tvrzeních sami jistější.

Nesouhlas je příležitost k ponaučení

Dálší věc se může stát, když s někým nesouhlasíte. Když s někým sedíte, mluvíte s ním, on něco říká a vy si myslíte: „To je jasný nesmysl.“ Možná se vám zdá, že některé kousky jeho skládačky úplně nesedí. Můžete jednoduše ignorovat co říká. Ale myslím si, že to často není to nejproduktivnější, co s tím můžete udělat. Protože i kdyby část z toho, co tvrdí, byla nesmysl, možná mají ve své mysli jiné dobré kousky které vám mohou vyplnit mezeru ve vašem modelu světa.

Často to aplikuji, když se mi zdá. že něčí náhled pravděpodobně není správný. Zajímá mě ten proces, kterým k tomu druhý došel, a jak o tom uvažuje. Je to částečně proto, že lidé jsou úžasní, a způsob, jak přemýšlejí, je úžasný, takže to samotné je zajímavé. Ale myslím si, že je to i slušné a užitečné. Mám za to, že mi to pomáhá sestavit si hlubší obrázek jaké všechny rozličné užitečné dílky dohromady máme.

Retrospektiva – čemu věřím a proč

V této části uvedu to, o čem jsem mluvil, do akce. V této přednášce jsem vám řekl o spoustě různých věcí. Ale neřekl jsem vám úplně, jaká je v těchto věcech moje vlastní míra kompetence nebo proč jim věřím. Takže teď k tomu.

Je mi jasné, že z přednášky nikdy nikdo neodchází se slovy: „Ó, to bylo tak inspirující. Jak mistrně ukazoval silné i slabé stránky vlastních argumentů.“ Ale myslím si, že je to důležité. Rád bych, aby lidé odcházeli z přednášek s těmito slovy. Takže jdu na to.

Rozdělení s těžkým chvostem

Myslím, že je docela jisté, že základní rozdělení příležitostí ve světě vypadá asi takto, podle rozdělení s těžkým chvostem. Myslím že to že podobné distribuce vidíme všude možně a že rozumíme nějaké teorii proč tomu tak je, vše tomu ohromně nasvědčuje. Myslím, že je otevřená, empirická otázka, kam až ten chvost dosahuje. Těžký chvost není pouze binární vlastnost; je to kontinuum. Anders Sandberg o tom řekne víc později.

Odbočka: Efektivita altruistického trhu

Ale je tu důležitý háček. Může tu být jistý mechanismus, který se mu staví proti tomu, a sice lidé, kteří vyhledávají a volí ty nejlepší příležitosti. Pokud se lidem daří identifikovat nejlepší příležitosti a společně je vyhledávají a volí, pak ty zbylé nejlepší věci nemusejí být zas tak dobré.

Tak to funguje na běžném trhu. Třeba způsoby jak vydělat peníze si můžeme představit že na počátku byly rozličné. Toto je logaritmická stupnice, která představuje jedno z rozdělení s těžkým chvostem. Ale pak si lidé, kteří v něm přicházejí o peníze, řeknou: „To je pěkně na prd,“ a přestanou to dělat. A vidí jiné lidi, kteří se věnují aktivitám vynášejícím spoustu peněz. A pomyslí si: „Jo, to budu dělat.“ A dané oblasti se tak věnuje více lidí a zákon klesajících výnosů způsobí, že prací v této oblasti si vyděláte míň než dřív. Takže skončíte s mnohem menším rozdělením hodnoty produkované lidmi, než bylo na začátku.

Může dojít k obdobnému procesu s příležitostma dělat tvořit nějakou altruistickou hodnotu. Rozhodně si nemyslím, že se pohybujeme na plně efektivním trhu. Nejsem si jistý, jak moc je efektivní, nakolik je ten chvost zahnutý. Ale doufám, že jak se tato komunita rozrůstá o další lidi, kteří se aktivně snaží volit výrazně hodnotné věci, povede to k tomu, že se tento chvost trochu odlehčí.

Jeden z mechanismů, který vede k efektivitě na běžném trhu, je zpětná vazba, když si lidé uvědomí, že bohatnou, nebo chudnou. Dalším mechanismem jsou analýzy, prováděné abychom zjistili, že sem a sem bychom měli věnovat více nebo méně zdrojů, protože pak budeme bohatší. Myslím si, že tato analýza je důležitou součástí projektu, do kterého se tu společně pouštíme.

Vzato kolem a kolem, nemyslím si, že se pohybujeme na docela efektivním trhu. Věřím, že tu máme rozdělení s těžkým chvostem, ale nevím, jak moc extrémním, to proto že se mění podle toho co dělají lidi.

Faktory výnosnosti nákladů

Myslím si, že tento bod je docela jednoduchý a sotva na něm bude něco špatně. Je tu však empirická otázka nakolik jsou jednotlivé faktory důležité. Může se stát, že v některém z těchto rozměrů je mnohem větší rozptyl než v jiných. Popravdě nemám docela jasno v tom, jak moc na kterém z nich záleží. Viděli jsme, že efektivita zásahů v oblasti světového zdraví se liší o tři nebo čtyři řády. Důležitost různých oblastí by mohla být vyšší, řekl bych, ale nejsem si jistý o kolik. Pokud jde o efektivitu organizace, na to nejsem odborník a nebudu tvrdit, že o tom mám dobrý přehled.

Klesající výnosy

Zákon klesajících výnosů: myslím že tomuto můžeme dobře věřit. Občas se stane že namísto klesajících výnosů získáte rostoucí výnosy s zvětšováním operace. To když získáte větší efektivitu díky větší rozsahu. Myslím že to se spíše stává při zvětšení rozsahu organizací uvnitř konkrétní oblasti. Ale zákon klesajících výnosů bude platit na úrovni celé oblasti. Ale znám pár chytrých lidí kteří v tomhle se mnou nesouhlasí a myslí si že příliš zdůrazňuji klesající výnosy. Takže ač mi to příjde dost robustní, tak bych chtěl k tomu dát malé varování.

Velikost dopadu, řešitelnost a zanedbanost

Myslím, že je jasné, že na všem z toho záleží. Takovýto rozklad na tři činitele je, myslím, triviální. Co už je méně zjevné, je zda to rozděluje věci na snadněji měřitelné a zda je to dobrý způsob, jak to dělat. Já si myslím, že asi ano. Důkazem může být, že to zhruba odpovídá neformálnímu frameworku, který lidé léta používají a podle všeho jim dobře slouží.

Absolutní a marginální priorita

Do jisté míry je to opět docela triviální. Podtrhl jsem bod o komunikaci, protože si myslím, že ne každý si uvědomuje oddělenost těchto faktorů, a když je toto nejasné, můžeme je snadno zaměnit.

Diferenciální pokrok

Tenhle argument podle mě platí. Vyskytuje se v několika odborných článcích. Věří mu i pár nejchytřejších a nejrozumnějších lidí, které znám, což beru jako důkaz, že by to mohla být pravda, nehledě na mou vlastní introspekci. Zatím to nebylo podrobeno tak pečlivému zkoumání a není to zrovna intuitivní, takže by možná stálo za to podrobit to bližšímu zkoumání.

Komparativní výhoda

Komparativní výhoda je běžná myšlenka ekonomie. Obyčejně se trh snaží přimět lidi k tomu, aby pracovali tak, že svou komparativní výhodu využijí. Při sledování altruistických hodnot to neděláme úplně vždycky. Aplikace napříč časem je také trochu spekulativní. Já jsem jedním z hlavních lidí, kteří se snaží rozhodovat podle toho. Nikdo proti tomu neprotestoval, ale berte to trochu s rezervou, protože to není příliš prozkoumáno.

Uplatnění vědomostí

Myslím že všichni souhlasí že potřebuje instituce pro agregování znalostí. Také si myslím, že se celkem shodneme, že ty stávající nejsou dokonalé. Nejsem si už tak jistý, jestli jsme schopni nastavit lepší.

Sdílet důvody, proč věcem věřit

Tohle je podle mě opět otázka zdravého selského rozumu. Kdyby ostatní věci zůstaly stejné, tak tohle je dobrá věc. Ale samozřejmě to něco stojí. Zpomaluje to naši komunikaci. A nemusí to znít úplně lákavě, a tak může být těžší získat k nám další lidi. Myslím, že je fajn lidi tímhle směrem aspoň popostrčit, ale nevím přesně, jak moc. Nemá smysl je do něčeho tlačit. Já sám tomu věřím, protože řada bystrých a rozumných lidí se domnívá, že bychom tudy měli směřovat. A beru vážně názory druhých, když nevidím důvod, proč bych měl mít na věc lepší náhled než oni.

Závěr

A konečně proč jsem to všechno s vámi sdílel? Pochopte, lidi se můžou vydat hledat zlato, aniž by chápali všechny tyto teoretické argumenty ohledně rozesetí zlata po světě. Ale protože hodnotné věci k udělání nejsou tak snadno vidět jako zlato, musíme pečlivě mířit na správné cíle. A proto se domnívám, že je pro tuto komunitu aby široce rozuměla těmto poznatkům. A mám za to, že naše komunita je stále ještě v plenkách, takže je obzvláště podstatné snažit se tyto poznatky začlenit do jejích základů a stále je zdokonalovat. Nechceme abychom se dostali do zlaté horečky, kde se lidé za něčím ženou, aby nakonec zjistili, že to nakonec zas takovou hodnotu nemá.


Další doporučené zdroje najdete zde.