Radikální empatie

Toto je volný neoficiální překlad článku „Radical Empathy“ od Open Philanthropy. Autor: Holden Karnofsky.

Jedním z témat naší práce je snaha pomáhat skupinám obyvatel, o kterých si mnozí lidé myslí, že nestojí za to pomáhat. Viděli jsme velké příležitosti ke zlepšení životních podmínek zvířat chovaných ve velkochovech, protože jen velmi málo lidí se snaží v této oblasti něco udělat. Při práci na reformě imigrační politiky jsme byli svědky rozsáhlých debat o tom, jak imigrace ovlivňuje mzdy lidí, kteří již žijí v USA, zatímco mnohem méně se mluví o tom, jaký dopad má na samotné imigranty. I náš zájem o globální zdraví a rozvoj je poměrně neobvyklý: mnoho Američanů by mohlo souhlasit s tím, že darované prostředky mají v zahraničí větší dopad, ale raději darují na domácí účely, protože kladou obrovský důraz na pomoc lidem ve své vlastní zemi oproti lidem v ostatních částech světa.¹

Otázka „Kdo si zaslouží empatii a morální zájem?“ je pro nás zásadní. Myslíme si, že je to jedna z nejdůležitějších otázek pro efektivní dárcovství a obecně. Bohužel si nemyslíme, že se v této oblasti dá spoléhat na běžné názory a intuici: historie nabízí příliš mnoho případů, kdy byly celé skupiny obyvatel odmítnuty, bylo s nimi špatně zacházeno a byly zbaveny základních práv z důvodů, které odpovídaly tehdejšímu konvenčnímu myšlení, ale dnes jsou neobhajitelné. Místo toho se snažíme o radikální empatii: pracujeme tvrdě na tom, abychom rozšířili empatii na každého, kdo si ji zaslouží, i když je to neobvyklé nebo to působí zvláštně.

Abychom objasnili volbu terminologie:

• „Radikální“ je míněno jako opak „tradičního“ nebo „konvenčního“. Neznamená nutně „extrémní“ nebo „všezahrnující“: neposkytujeme empatii všem a všemu (to by nám v podstatě neumožnilo činit jakékoli morální rozhodnutí). Znamená to tvrdě pracovat na tom, abychom činili co nejlepší rozhodnutí, aniž bychom se nechali ovlivnit konvencemi
• „Empatie“ má vyjádřit myšlenku, že si člověk dokáže představit sám sebe v situaci druhého a uznává, že druhý má prožitky, které si zaslouží pozornost. Nemá se jednat o doslovné prožívání pocitů druhého, a proto se liší od „empatie“, kterou kritizuje kniha Against Empathy (kniha, která uznává různé významy tohoto termínu a výslovně se zaměřuje na jeden z nich).

Konvenční moudrost a intuice nejsou dostatečné

V knize The Expanding Circle Peter Singer popisuje, jak se během historie „kruh altruismu rozšiřoval od rodiny a kmene k národu a rase … až ke všem lidským bytostem“ (a dodává, že „tento proces by neměl skončit“).²

Podle dnešních standardů jsou nejranější případy, které popisuje, pozoruhodné:

Na počátku se toto rozlišování mezi zasvěcenými a cizinci vztahovalo dokonce i na obyvatele sousedních řeckých městských států; na náhrobku z poloviny pátého století př. n. l. se píše:

„Tento památník je postaven nad tělem velmi dobrého muže. Pythion z Megary zabil sedm mužů a zlomil sedm hrotů kopí v jejich tělech… Tento muž, který zachránil tři athénské pluky… a nepřinesl smutek nikomu mezi všemi lidmi, kteří obývají zemi, sestoupil do podsvětí oslavován v očích všech.“

To je plně v souladu s tím, jak Aristofanés komicky líčí hladovění řeckých nepřátel Athéňanů, které bylo důsledkem devastace, kterou sami Athéňané způsobili. Platón však navrhl pokrok v této morálce: argumentoval, že Řekové by si ve válce neměli vzájemně zotročovat, ničit své země ani bourat domy; tyto věci by měli činit pouze vůči ne-Řekům. Podobné příklady by bylo možné mnohokrát znásobit. Staří asyrští králové se na kameni pyšně chlubili tím, jak mučili své neasyrské nepřátele a pokrývali údolí a hory jejich mrtvolami. Římané považovali barbary za bytosti, které bylo možné zajmout jako zvířata k využití jako otroky nebo k pobavení davů tím, že se budou navzájem zabíjet v Koloseu. V moderní době Evropané přestali takto zacházet mezi sebou, ale ještě před méně než dvěma sty lety někteří stále považovali Afričany za stojící mimo hranice etiky, a proto za zdroj, který by měl být sklizen a využit. Podobně australští domorodci byli pro mnoho raných osadníků z Anglie druhem škůdce, kterého bylo třeba lovit a zabíjet, kdykoli způsobili problémy.³

Tento citát přechází k novějším a známějším selháním morálky. V posledních staletích byl extrémní rasismus, sexismus a jiné formy předsudků – včetně otroctví – praktikovány otevřeně, bez omluvy a často široce přijímány nejuznávanějšími lidmi ve společnosti.

Z dnešního pohledu se tyto činy jeví jako mimořádně ostudné a lidé, kteří je odmítli jako první – jako raní abolicionisté a rané feministky – vypadají, že vykonali mimořádné množství dobra. V té době však pouhá orientace na konvenční moudrost a intuici nutně nepomohla těmto ostudným činům zabránit nebo nalézt užitečné alternativy.

Dnešní normy se zdají být v některých ohledech lepší. Například rasismus je mnohem méně často explicitně obhajován (což neznamená, že není často praktikován). Nicméně si myslíme, že dnešní normy jsou stále zásadně nedostatečné, pokud jde o otázku, kdo si zaslouží empatii a morální zájem. Jedním z příkladů je diskuse v USA o imigrantech, která sice často neobsahuje explicitní rasismus, ale často přejímá nacionalismus – tedy vylučuje nebo zlehčuje práva a obavy lidí, kteří nejsou občany USA (a ještě více lidí, kteří v USA nejsou, ale chtěli by být).

Rozum versus emoce

Často slýchám názor, že morální zvěrstva obvykle vznikají z příliš abstraktního přemýšlení o morálce, kdy člověk ztrácí základní emocionální základ pro empatii a distancuje se od lidí, které jeho činy ovlivňují.

Myslím si, že to v některých případech platí, ale v jiných je to zásadně nepravdivé. Lidé žijící poklidné životy často pociťují odpor k násilí, ale zdá se, že tento odpor lze znepokojivě rychle překonat zkušeností. Historie nabízí mnoho příkladů, kdy velké množství „běžných“ lidí bezstarostně a dokonce s potěšením praktikovalo přímou krutost a násilí vůči těm, jejichž práva neuznávali.⁴

Dnes, když vidím, s jakou lhostejností zacházejí pracovníci velkochovů se zvířaty (jak je vidět v tomto otřesném videu), pochybuji, že by lidé jedli podstatně méně masa, kdyby museli sami zvířata zabíjet. Nemyslím si, že klíčem je to, zda lidé vidí a cítí důsledky svých činů. Důležitější je, zda uznávají ty, na které jejich činy dopadají, jako své bližní, kteří si zaslouží morální zřetel.

Na druhou stranu existuje alespoň nějaký precedens pro využití logického uvažování k dosažení morálních závěrů, které se zpětně jeví jako pozoruhodně předvídavé. Například viz heslo na Wikipedii o Jeremym Benthamovi, který je známý tím, že svou morálku zakládal na jednoduché, kvantitativní logice utilitarismu:

Obhajoval individuální a ekonomickou svobodu, oddělení církve od státu, svobodu projevu, rovná práva pro ženy, právo na rozvod a dekriminalizaci homosexuálních aktů. [Poznámka: žil v letech 1747–1832, tedy dlouho předtím, než se tyto názory staly běžnými.] Volal po zrušení otroctví, zrušení trestu smrti a zrušení tělesných trestů, včetně trestání dětí. V posledních letech je také znám jako raný zastánce práv zvířat.

Usilování o radikální empatii

Kdo si zaslouží empatii a morální zřetel? Pokud tuto otázku zodpovíme špatně, riskujeme, že učiníme hrozné volby. Pokud se nám ji podaří zodpovědět na neobvykle vysoké úrovni, můžeme být schopni vykonat ohromné množství dobra.

Bohužel si nemyslíme, že je nutně snadné ji správně zodpovědět, a jsme daleko od toho, abychom byli přesvědčeni, že to děláme správně. Ale zde je několik principů, které se snažíme následovat při naší nejlepší snaze:

Uznávejte naši nejistotu. Například jsme si velmi nejistí, jak by se měly zvířata začlenit do našeho morálního rámce. Mé vlastní úvahy a myšlení o filozofii mysli zatím naznačují, že např. slepice nezasluhují morální zřetel. A moje intuice hodnotí lidi astronomicky víc. Nicméně si nemyslím, že by mé úvahy nebo intuice byly vysoce spolehlivé, zejména vzhledem k tomu, že mnoho rozumných lidí nesouhlasí. A pokud slepice skutečně zasluhují morální zřetel, míra a rozsah jejich špatného zacházení je ohromující. S ohledem na diverzifikaci názorů si nepřeji, abychom promarnili potenciálně značné příležitosti ke zlepšení jejich životních podmínek.

Myslím, že nejistota, kterou máme v tomto bodě, ospravedlňuje vložení významných prostředků do zlepšování životních podmínek zvířat na farmách, stejně jako snahu obecně se vyhýbat jazyku, který naznačuje, že pouze lidé jsou morálně relevantní.⁵

Ovšem, nejsem si nejistý ohledně všech našich neobvyklých voleb. Jsem přesvědčen, že rozdíly v geografii, národnosti a rase by neměly ovlivnit morální zřetel, a naše dávání by to mělo odrážet.

Buďte extrémně opatrní při příliš rychlém odmítání „podivných“ argumentů na toto téma. Relativně malý počet lidí tvrdí, že hmyz, a dokonce některé algoritmy běžící na dnešních počítačích, zasluhují morální zřetel. Je snadné a intuitivní nad těmito názory mávnout rukou, protože se na první pohled zdají tak podivné a mají tak radikální důsledky. Ale jak bylo uvedeno výše, myslím si, že bychom měli být velmi podezřívaví vůči našim instinktům odmítat neobvyklé názory na to, kdo si zaslouží morální zřetel. A sázky by mohly být skutečně vysoké, pokud by se ukázalo, že tyto názory jsou rozumnější, než jak se na první pohled jeví.

Zatím zůstávám přesvědčen, že hmyz, ani žádné algoritmy běžící na dnešních počítačích, nejsou silnými kandidáty na to, aby zasluhovali morální zřetel. Ale myslím, že je důležité zachovat otevřenou mysl.

Prozkoumejte myšlenku podporování hlubší analýzy. Luke Muehlhauser v současnosti zkoumá aktuální stav výzkumu a argumentace na téma, kdo zasluhuje morální zřetel (což nazývá otázkou morální způsobilosti – moral patienthood). Je možné, že pokud identifikujeme mezery v literatuře a příležitosti k lepšímu informování, doporučíme financování dalšího výzkumu. V blízké budoucnosti může práce v tomto směru ovlivnit naše priority v oblasti životních podmínek zvířat na farmách – například to může ovlivnit, jak budeme upřednostňovat práci zaměřenou na zlepšení zacházení s rybami. Ideálně by naše názory na morální způsobilost měly být informovány rozsáhlou literaturou, která čerpá z co nejvíce hlubokých úvah, empirického výzkumu a principového argumentování.

Neomezujte se pouze na „hranici“. Široce uznávané problémy stále působí značné škody. V naší práci se často zaměřujeme na neobvyklé cíle pro charitativní dávání, jako jsou životní podmínky zvířat na farmách a potenciální rizika spojená s pokročilou umělou inteligencí. To je proto, že často zjistíme, že příležitosti k vykonání disproporčně velkého dobra se nacházejí v oblastech, které byly, jak se nám zdá, relativně opomíjeny jinými. Naším cílem je však vykonat co nejvíce dobra, nikoli hledat a podporovat ty příčiny, které jsou v současné společnosti nejvíce „radikální“. Když vidíme velké příležitosti k tomu, abychom se podíleli na řešení škod v širší uznávaných oblastech – například v americkém trestním soudním systému – využijeme je.

Poznámky a odkazy

Všechny poznámky a odkazy najdete na konci původního článku.