Topící se dítě a rozšiřující se kruh

Peter Singer o našem kruhu etiky v globalizovaném světe

June 9, 2017


z http://www.careyryan.com/files/EA_Handbook.pdf přeložila Tereza Volmutová

Chtěl jsem nějak přimět svoje studenty, aby se zamysleli nad etikou toho, jak se máme chovat k lidem v nouzi. Vyzval jsem je, aby si představili, že cesta, kterou chodí na univerzitu, vede okolo mělkého rybníka. "Jednoho rána si všimnete," řekl jsem, "že do rybníka spadlo dítě a zdá se, že se topí. Vytáhnout ho ven je celkem jednoduché, ale bude to znamenat, že si zašpiníte šaty, a protože se budete muset jít domů převléct, zmeškáte první hodinu."

 

"Je vaší povinností dítě zachránit?" Zeptal jsem se jich. Jednomyslně řekli, že ano. Život dítěte má tak obrovskou váhu oproti zašpiněnému oblečení nebo zameškané hodině, že je ani nenapadlo přemýšlet o něčem, co by omluvilo dítě nezachránit. Zeptal jsem se tedy dále, zda by se nějak změnila jejich odpověď, pokud by viděli, že okolo chodí jiní lidé, kteří by dítě mohli zachránit místo nich. Odpověděli, že ne, protože fakt, že ostatní nedělají co by měli udělat, neznamená, že se tak mají chovat také.

 

Když jsme se tedy shodli na tom, že máme morální povinnost zachránit dítě které se topí přímo před námi, zeptal jsem se, zda by změnili svou odpověď, pokud by dítě bylo dál, třeba i v jiné zemi, ale bylo by také ve smrtelném nebezpečí a bylo by v moci studentů dítě zachránit, a to za vynaložení minimálních nákladů a aniž by sami riskovali újmu. V podstatě všichni se shodli, že vzdálenost a národnost nehrají z morálního pohledu žádnou roli. Poukázal jsem tedy na to, že jsme všichni v situaci toho člověka, co jde okolo rybníka. My všichni můžeme zachránit jak děti, tak dospělé, kteří by jinak zemřeli, a nebude nás to stát víc než nové CD, nové tričko, jeden večer v restauraci nebo na koncertě. Za takovou cenu můžeme zachránit život i více než jednoho člověka někde na světě. Zvlášť když existují organizace jako je třeba Oxfam, které řeší problém, jak pomáhat na dálku.

 

V tomto momentě studenti začali poukazovat na technické problémy. Můžeme si být jisti, že se naše peníze dostanou k lidem, kteří je skutečně potřebují? Není možné, že se naše peníze utopí v administrativních nákladech, že si je organizace nechají pro jiné potřeby nebo že se prostě promrhají? Není skutečným problémem rostoucí světová populace, a proto zachraňování lidských životů nedává smysl, dokud ho nevyřešíme? Na tyto otázky existují odpovědi, ale důležité je, že dokonce i pokud by podstatná část našich peněz byla promrhána, náklady jsou pro nás tak malé v porovnání k přínosům pro lidi, ke kterým se peníze dostanou, že by to pořád znamenalo záchranu lidských životů za velmi nízké náklady - dokonce i pokud by organizace byly mnohem méně efektivní, než ve skutečnosti jsou.

 

Pokaždé mě celkem mile překvapí, že skoro žádný student nezpochybňuje etiku, která se skrývá za tím, že bychom vždy měli zachránit cizího člověka, pokud nás to skoro nic nestojí. Na konci 19. století irský historik W.H. Lecky označil zájem člověka o ostatní jako rozšiřující se kruh, který začíná u něj samého, pokračuje u rodiny, dále zahrnuje jeho okolí, národ, skupinu národů, celé lidstvo, a nakonec i zvířecí říši. Zdá se tedy, že převážná většina mých studentů už je nejméně v předposlední fázi Leckyho kruhu. Pro spoustu z nich je ale samozřejmě z různých důvodů rozdíl mezi tím, co si myslí, že je správné udělat, a co skutečně dělají, ale k tomu se ještě dostanu.

 

Naše století je prvním stoletím, ve kterém je běžné mluvit o tématech jako globální odpovědnost nebo globální komunita. Po většinu historie lidstva bylo možné mít vliv na lidi pouze v rámci vesnice, popřípadě většího města, ale ani ten nejmocnější král nemohl vládnout příliš daleko za hranicemi vlastního království. Když Hadrián vládl Římské říši, jeho vláda dosáhla v podstatě na veškerý tehdy známý svět, zatímco dnes, když nasednu do letadla v Londýně, což kdysi býval jeden konec Římské říše, její druhý konec překročím na půli cesty do Singapuru. A to má rodná Austrálie je ještě dál. Navíc, nehledě na rozlohu říše, čas potřebný na komunikaci a transport znamenal, že bylo v podstatě nemožné jakkoliv pomoct obětem záplav, válek nebo genocid na druhém konci zeměkoule. V době, kdy se někdo o problému dozvěděl a zareagoval, byly oběti už dávno mrtvé nebo nějak přežily bez pomoci. Fráze "Charita začíná doma" dávala smysl, protože "doma" bylo jediné místo, kde pomoc měla nějaký smysl.

 

Pokroky v komunikaci a letecká doprava tohle všechno změnily. Dvě miliardy televizních diváků dnes mohou sledovat hladovějící dítě žebrající o jídlo v oblasti sužované hladem, nebo mohou sledovat uprchlíky překračující hranice, hledající bezpečné místo pro žití. Většina z tohoto ohromného televizního publika má také prostředky těmto lidem z televize pomoct. Každý z nás může vytáhnout z kapsy kreditní kartu a pomocí telefonu poslat peníze charitativní organizaci, která je schopná během pár dní na místo letadlem poslat lidi, kteří okamžitě začnou poskytovat jídlo a lékařskou pomoc. Stejně tak Organizace spojených národů je schopná - za podpory nejsilnějších zemí - nasadit vojska, která ochrání potenciální oběti genocidy.

 

Naše schopnost ovlivnit to, co se kdekoliv na světě děje, je jeden z důvodů proč říkáme, že žijeme v éře globální odpovědnosti. Je ale ještě další důvod, který je v kontrastu s minulostí ještě dramatičtější. Až donedávna se oceány a atmosféra zdály být zcela nedotčené lidskou činností. Dnes už ale víme, že používání freonů narušila ozonovou vrstvu. Emise oxidu uhličitého mění klima celé planety naprosto nepředvídatelně a zvedají hladinu oceánů. Rybářské flotily pročesávají oceány a snižují populace ryb, které se dřív zdály nekonečné, do stavu, ze kterého už se možná nikdy neobnoví. Takhle mohou například návyky spotřebitelů v Los Angeles způsobit rakovinu kůže obyvatelům Austrálie, zaplavit půdu rolníků v Bangladéši nebo donutit thajské vesničany, kteří se dřív živili rybařením, přestěhovat se za prací v továrně do Bangkoku.

 

Za těchto okolností je existence globální etiky nevyhnutelná. Je to marná snaha? Zde jsou důvody, proč by nemusela být.

 

Žijeme v době, kdy mnoho lidí považuje svůj život za prázdný a nenaplněný. Úpadek důležitosti náboženství a pád komunismu mají za následek ideologii volného trhu, jejíž poselství je: Konzumuj a tvrdě pracuj, abys měl víc peněz a mohl si dovolit konzumovat víc. Ale i ti, kteří si v tomto závodě o materiální statky vedou dobře, nemají pocit spokojenosti se svým životem. Máme dnes dobrý důkaz o tom, co filozofové tvrdili po staletí: Jakmile uspokojíme základní potřeby, získávat víc bohatství nám víc štěstí nepřináší.

 

Jako příklad nám může sloužit třeba život Ivana Boeskyho, multimilionáře z Wall Street, který byl v roce 1986 odsouzený za insider trading (obchodování s akciemi firem za ilegálního použití neveřejných informací). Proč se Boesky zapletl do kriminální aktivity, když už předtím měl tolik peněz, že je nemohl v životě utratit? Šest let po tomto skandálu jeho žena Seema (se kterou žijí v odloučení) promluvila o motivaci Boeskyho v interview s Barbarou Waltersovou pro americkou televizní show 20/20 stanice ABC Network. Waltersová se zeptala, zda byl Boesky muž, který prahnul po luxusu. Seema Boesky si to nemyslela. Řekla, že její manžel pracoval neustále, sedm dní v týdnu a nikdy si nevzal volno na to, aby si peníze užil. Vzpomínala, že když ho v roce 1982 magazín Forbes označil za jednoho z nejbohatších lidí USA, rozrušilo ho to. Předpokládala, že je to proto, že se mu nelíbila publicita, která kolem něj vznikla. Jeho reakce ale byla jiná. "Znepokojuje mě, že jsme nikdo. Že jsme na konci seznamu. Slibuji ti, že už tě takhle nikdy nezahanbím. Dostanu nás výš."

 

Musíme se oprostit od tohoto absurdního pojetí úspěchu. Nejen že to nepřináší úspěch ani těm, kteří jsou v konkurenčním prostředí mimořádně úspěšní, jako Boesky, ale také to nastavuje společenský standard, který je účinným receptem tak maximálně na globální nespravedlnost a environmentální katastrofu. Náš cíl nesmí být získávání stále více bohatství, spotřebovávání stále více zboží a zanechávání za sebou ještě více odpadu.

 

Často vnímáme etiku jako něco protikladného k individuálním zájmům. Předpokládáme, že ti, kdo chtějí zbohatnout na insider tradingu, úspěšně sledují vlastní individuální zájem - tedy dokud je nechytí - a ignorují etiku. Myslíme si, že je v našem zájmu vzít lépe placenou seniorskou pozici ve firmě, která ale vyrábí či podporuje produkt, který není ani trochu dobrý, popřípadě škodí životnímu prostředí. Na druhé straně o těch, kteří si nechají ujít takovou příležitost kvůli svým etickým postojům nebo věnují část svého bohatství aby konali dobro, se předpokládá, že obětují svůj osobní zájem jenom proto, že slepě následují své až nesmyslné morální postoje.

 

Spousta lidí by řekla, že je naivní si myslet, že lidé mohou změnit svůj život založený na spotřebě či šplhání po kariérním žebříku na život, který je obecně založený na etice. Taková změna by byla ale adekvátní reakcí na očividný problém. Tvrzení, že život je bezvýznamný, dnes nepochází od filozofů, kteří ho považují za šokující objev. Pochází od znuděných dospívajících, pro které už je to navíc otřepaná fráze. Možná bychom měli vinit právě soustředění se na vlastní zájem a to, co si pod vlastním zájmem představujeme. Honba za vlastním zájmem tak, jak je běžně chápán, znamená život beze smyslu a bez potěšení nebo individuálního uspokojení. Takový život je podnik předem odsouzený k bankrotu. Starověcí myslitelé znali "hédonistický paradox", podle kterého čím více se soustředíme na hledaní štěstí, tím hůře dosažitelné se nám bude zdát. A lidská rasa se zas tolik nezměnila, aby tato starověká pravda nebyla platná i dnes.

 

Řešení navrhuje etika. Etický život je takový, ve kterém se ztotožňujeme s jinými, většími cíli, než jsou ty naše, a tak dáváme našemu životu smysl. Názor, že existuje rovnováha mezi etikou a vlastním zájmem, pochází také už ze starověku, i když se jím dnes často pohrdá. Cynismus je dnes víc v módě než idealismus. Naděje, že tato rovnováha existuje, ale nejsou plané a ve starověkých pohledech na tento problém lze najít mnoho pravdy, třeba to, že etický život je dobrý nejen pro okolí, ale i pro člověka, který takový život vede. Ještě nikdy nebylo tak urgentní tento postoj pochopit.

 

Ve společnosti, kde pouhé dosahování materiálních statků je norma, změna k etičtějšímu postoji je mnohem radikálnější, než by se mnohým mohlo zdát. V porovnání s potřebami lidí ve Rwandě, kteří nemají dostatek jídla, se zdá naprosto nepodstatná něčí touha například ochutnat vína z nejlepších Australských vinic. Etický přístup k životu ale nezakazuje potěšení nebo užívat si dobré jídlo nebo víno, pouze mění náš žebříček hodnot. Úsilí a náklady věnované módě, hledání dalších a dalších nejvytříbenějších gastronomických zážitků, peníze za nová luxusní auta - pokud změníme svůj pohled a vcítíme se do lidí, které svými činy ovlivňujeme, všechno tohle se nám bude zdát bezvýznamné. Pokud se kruh etiky opravdu rozšiřuje a rozšiřuje se také povědomí o etickém životě, změní to od základů společnost, ve které žijeme.


blog comments powered by Disqus