Náhoda? Myslím si.

Proč jsme často ochotní něčemu uvěřit a jen málokdy o své pravdě pochybujeme? Proč tolik (v jiných ohledech mnohdy rozumných) lidí věří bizarním konspiračním teoriím? Můžeme s tím něco dělat a být více racionální?

July 7, 2017


Napsal Petr Svatoň;  zdroj: http://petrsvaton1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=554561


Lidská mysl je zvláštní software, kterému nikdo z nás tak úplně nerozumí. Je tomu tak hlavně proto, že značná část naší osobnosti se schovává v podvědomí, odkud nenápadně zasahuje do našeho uvažování a rozhodování. Což je ve většině věcí fajn, protože nemusíme zbytečně ztrácet energii přemýšlením o všudypřítomných banalitách typu „jak se chodí“ nebo „jak se mluví“, tyto věci děláme instinktivně. U složitějších úkolů ale už naše instinkty tak dobré nejsou. (Což je nepříjemné, protože to znamená, že bychom o nich měli přemýšlet, a to se málokomu chce.)

Jádrem problém je, že náš mozek se vytvořil v průběhu evoluce lidského druhu, jejíž drtivá většina se odehrála v době kamenné. Podvědomá, intuitivní a instinktivní část nás (našeho mozku), jejíž základní rysy sdílíme s ostatními živočichy, je připravena reagovat na podněty tohoto prostředí – tedy divoké přírody, k přežití v níž je potřeba umět lovit, utíkat před dravými zvířaty atd. Naopak řešení podnětů a problémů moderní doby nemá náš mozek ve své základní výbavě. Lidská intuice je nezná, není na ně stavěna a (mimo jiné i) kvůli tomu se v nich často špatně orientujeme a rozhodujeme.

Lidská mysl je zvláštní software, kterému nikdo z nás tak úplně nerozumí. Je tomu tak hlavně proto, že značná část naší osobnosti se schovává v podvědomí, odkud nenápadně zasahuje do našeho uvažování a rozhodování. Což je ve většině věcí fajn, protože nemusíme zbytečně ztrácet energii přemýšlením o všudypřítomných banalitách typu „jak se chodí“ nebo „jak se mluví“, tyto věci děláme instinktivně. U složitějších úkolů ale už naše instinkty tak dobré nejsou. (Což je nepříjemné, protože to znamená, že bychom o nich měli přemýšlet, a to se málokomu chce.)

Jak již bylo naznačeno, pointou není říct, že intuitivní rozhodování je zlo – intuice a automatické reakce nám umožňují rychle jednat a „normálně fungovat“. Jsme díky nim například schopni bez přemýšlení a námahy poznávat známé lidi, komunikovat s nimi nebo ohodnotit chuť jídla. Ovšem v mnohých důležitých a komplikovaných rozhodnutích typu„za co utratím peníze?“ nebo „koho budu volit v parlamentních volbách?“ nám intuice mnohdy radí špatně, protože si je zřejmě přeloží na otázky jako „kdy sním to zvíře, které jsem ulovil?“ nebo „kdo se stane příštím alfa samcem v naší tlupě?“.


Proč nechápeme náhody


Specifickým a zajímavým příkladem situace, kdy se náš mozek v automatickém módu plete, jsou náhody a nejrůznější nahodilé události a situace. Podvědomí je totiž nastaveno tak, aby hledalo kauzalitu – příčinu a následek. Na problémy se snaží najít co nejjasnější, nejjednodušší a nejvíce koherentní odpověď, přičemž pracuje s asociacemi a stereotypy. Výsledná odpověď potom často není ta správná, i když se intuitivně jako správná jeví. Jinak řečeno, mozek hledá nějaký příběh a často nachází souvislosti i tam, kde ve skutečnosti žádné nejsou. (Nichollas Nassim Taleb ve své knize Černá labuť tento lidský sklon k přílišnému vymýšlení vysvětlení nazývá „narrative fallacy“, tedy něco jako „vyprávěcí chyba“, kdy člověk mezi jakýmikoliv daty hledá souvislost.)

Hezký příklad nabídla americká mediální agentura Bloomberg News, když byl v prosinci 2003 americkými vojáky zajat Saddám Husajn. Ve stejnou dobu na finančních trzích rostla cena dluhopisů americké vlády. Daný redaktor si situaci vyložil tak, že investoři nakupují vládní dluhopisy, které jsou považované za bezpečnou investici, a naopak se zbavující více riskantních aktiv, protože mají i po Husajnově zadržení strach z teroristických útoků, a vydal o tom na webu agentury článek. Ovšem během několika desítek minut začala cena vládních dluhopisů naopak klesat, Bloomberg proto rychle vydal nový článek, který naopak tvrdí, že zajetí Husajna investory uklidnilo a ti proto teď vládní dluhopisy prodávají a nakupují riskantnější aktiva.

Jinými slovy, ta stejná událost (chycení Saddáma) byla považovaná za důvod dvou naprosto protichůdných událostí a nikomu to zřejmě nepřipadalo divné. Tato bizarní změna interpretace dobře ilustruje, jak my lidé chceme slyšet příběhy a vysvětlení – hodnota cenných papírů klesající/rostoucí/běhající/meditující kvůli chycení Saddáma je více čtivá zpráva než jen pokles hodnoty a jenom chycení Saddáma.

Takto uvažujeme dost možná proto, abychom si dokázali zapamatovat nové informace. Vytvoření teorie, příběhu o souvislosti dat je dělá přehlednějšími, vnáší do nich řád a my si na ně poté dokážeme snáze vzpomenout. Proto, a to je důležité, tvorba teorií a hledání kauzalit je defaultní, automatický způsob, jak mozek nakládá s informacemi. Toto se děje intuitivně, podobně jako třeba chůze nebo rozpoznání známé tváře. Naopak zdržení se úsudku a uvědomění si, že dvě věci spolu ve skutečnosti nesouvisí (ceny dluhopisů se na trzích mění neustále, každý den) vyžaduje úvahu a ta vyžaduje úsilí.

Tomuto úsilí se snažíme vyhnout, protože je přirozené být líný a šetřit energií – přemýšlení je vyčerpávající, přičemž mozek spotřebovává více energie než jakýkoliv jiný orgán v těle (asi 20%) a větší mentální aktivita tento podíl zřejmě může zvětšit, čemuž se sám mozek chce vyhnout.

Jednoduchá, snadno pochopitelná a koherentní vysvětlení, která odstraňují nejednoznačnost, jsou pro nás příjemná a intuitivně přitažlivá, dávají nám pocit, který slavný psycholog Daniel Kahneman nazývá cognitive ease, tedy něco jako kognitivní pohodlí. Proto jsou jednoduchá vysvětlení (a nějaká vysvětlení oproti nejistotě) přitažlivá a my jim dáváme přednost. To nám sice dává dobrý pocit, ale zároveň to vytváří iluzi, že světu kolem nás rozumí mnohem více, než mu doopravdy rozumíme.

Intuitivní snaha hledat jednoduchá vysvětlení je zřejmě hlavní příčinou, proč je pro nás tak těžké pochopit náhodu a proč jsou lidé často pověrčiví nebo věří konspiračním teoriím.

Před několika lety se ve světě rozšířila hudební služba Spotify, která uživatelům nabízí mimo jiné možnost náhodného přehrávání písní. Lidem ale toto přehrávání často jako náhodné nepřipadalo, protože občas se stalo, že stejná skladba hrála víckrát po sobě, jindy program například vybral několik skladeb od stejného interpreta nebo sekvenci písní s podobným textem či zvukem. Mnoha lidem to vrtalo hlavou do té míry, že vymysleli bizarní konspirační teorie o tom, jak algoritmus na výběr písní „ve skutečnosti“ funguje a o co se tím Spotify přehrávačů snaží. Firma byla například obviňována, že uzavřela tajné dohody s nahrávacími společnostmi atd. Spotify proto algoritmus muselo pozměnit tak, aby už nenabízel podezřele znějící sekvence písní, čímž výběr přestal být náhodný, ale lidem potom naopak paradoxně náhodný začal připadat.

Když za Druhé světové války Němci bombardovali Londýn, bomby na město dopadali zcela nahodile, protože zaměřování a navigace byly velmi primitivní. Výsledkem bylo, že některé čtvrti dostaly více zásahů než jiné. Obyvatelé města si místa dopadů bomb zakreslovali do mapy města a přemýšleli, co za nepravidelným rozmístěním zásahů je a vymysleli složitá vysvětlení o tom, proč Němci bombardují právě tamtu čtvrť, zatímco jinou šetří (je v ní méně německých špionů?), na kterém břehu Temže je bezpečněji a tak dále. Britský matematik, který se snažil dokázat, že dopad bomb na město odpovídá náhodné distribuci, byl řadou lidí zcela nepochopen a označen za génia, který ví, co mají Němci v úmyslu – jeho model vypadal podobně jako reálné rozmístění bomb, přičemž Londýňanům ani jedno nepřipadalo jako nahodilé.

Lidskou neschopnost rozpoznat náhodu dále potvrdily psychologické experimenty, při kterých například testovaní lidé dostali řady jedniček a nul a měli za úkol posoudit, které řady jsou náhodně vygenerované a které jsou vytvořené na základě nějakého pravidla. Lidem připadaly náhodné sekvence jako 1011010011101, které jsou založené na dost pravidelném opakování, naopak skutečně náhodné řady jako 100011011111110001 se jim zdály vytvořené nějakým logickým principem.


K čemu neschopnost poznat náhodu vede


Všechny výše uvedené příklady byly neškodné události, kdy lidé hledali složitá pravidla někde, kde se žádná neskrývala, ale nikomu se kvůli tomu nic nestalo, jenom to někoho stálo mnoho složitého vysvětlování, které zřejmě stejně zůstalo nepochopeno. Neschopnost rozpoznat náhodu a snaha za vším hledat příčinu ale může být i velmi nebezpečná, jelikož je psychickým kořenem pověrčivosti, která může lidi snadno dovést k nepěkným názorům a někdy i k hrůzným činům. Typickým rysem této mentální zkratky je totiž hledat viníky, kteří mohou za neštěstí ostatních.

Velmi známý příklad pochází ze středověké Evropy, kde lidé nechápali, proč se jim dějí zlé věci jako například mor. O existenci bakterií přenášených krysami samozřejmě nikdo nevěděl, zatímco považovat tragédie způsobené morem za nešťastnou náhodu, která zasáhla dané město, nebylo přijatelné, velká tragédie potřebovala uspokojivé vysvětlení, nějaký příběh, který by příčinu nákazy osvětlil a vrátil tak lidem určitou jistotu. Proto Evropané sáhli po intuitivně lákavé odpovědi, kterou jim nabídla intuice: za mor mohou Židé, kteří otrávili studny. Asi není potřeba zdůrazňovat, že následovaly krvavé pogromy.

Jinou odpovědí bylo obvinit nadpřirozené síly – mor seslal Bůh, aby potrestal lidstvo za hříchy, které spáchali například zhýralí měšťané, nelegitimní panovník anebo třeba opět tradiční nepřátelé, Židé. Tento názor, i když nebyl tak přímočaře nenávistný, se také snadno mohl přeměnit v násilí vůči skupině, která rozhněvala metafyzické síly. Později, v renesanci, byla nadpřirozené příčina neštěstí často spatřována v činnosti čarodějnic, které se spolčily s ďáblem a škodily svým sousedům a komunitám kletbami a černou magií.

Je jistě pravda, že na těchto hrůzách měly podíl i sobecké materiální zájmy nebo obyčejná zlomyslnost – zabít bohatého Žida a ukrást mu peníze, pomstít se sousedce obviněním z čarodějnictví – ale pověrčivost byla přinejmenším stejně důležitá. Pro nás je zpětně těžké pochopit, že naši předkové mohli něčemu takovému věřit a někdy se proto říká, že za násilím stály čistě závist, chamtivost a další emoce, které jsou pro nás více pochopitelné, tím ale podle mého názoru upravujeme minulost k obrazu naší doby. Lidé ve středověku byli zřejmě skutečně vnitřně přesvědčení, že za některé jejich problémy mohou čarodějnice a Židé, protože tato vysvětlení splňovala kritéria lidské intuice – byla jednoduchá, srozumitelná a ukazovala jasnou příčinu. I kdybyste se mohli vrátit v čase a začít našim předkům vysvětlovat přírodní síly, které stojí za neúrodou nebo za morem, vaše vysvětlení by jim přinejmenším zezačátku připadala příliš abstraktní a složitá, na rozdíl od populární Teorie Zlého Žida, která nabízí kognitivní pohodlí.

Jinými slovy, materiální zájmy dělají pověrčivost více nebezpečnou, ale ona existuje i nezávisle na nich. Kromě toho se s pověrčivostí vzájemně posilují i jiné mentální zkratky, z nichž obzvláště nechvalně proslulá je (nejen v tomto kontextu) xenofobie. Zjednodušené nacházení obětního beránka je jednodušší, více přesvědčivé a vražednější, pokud se ukáže prstem na někoho, koho se většina lidí už předtím instinktivně bojí. Pokud smícháte dohromady pověrčivost, xenofobii a materiální zájmy, v lidských myslích se vytvoří toxická směs, jejímž výsledkem je často genocida.

Je dobré si připomenout, že zatímco pogromy a upalování již v Evropě dávno skončily, v řadě rozvojových zemí je víra v různé formy magie a čarodějnictví (například voodoo) stále rozšířená a může vést k bizarním obviněním s tragickými následky. Ve východní Africe je populární myšlenka, že těla albínů mají magické schopnosti, kterých je možno využít, když albína zabijete a uděláte si z částí jeho těla amulety nebo je sníte při rituálu. Lidé tomu věří, protože bílá kůže u dítěte černých rodičů potřebuje vysvětlení a magie je tím nejsnazším vysvětlením, které lidský mozek rychle vygeneruje. Naopak genetická anomálie, která se náhodně objevuje u jednoho z několika tisíc dětí (četnost se v různých částech světa liší), je vysvětlení složité, pro jehož přijetí je potřeba intuici přemoct.


Bohužel bychom měli víc přemýšlet (o určitých věcech)


Jak již bylo řečeno, přemýšlení je namáhavé a zdlouhavé a právě proto máme automatické reflexy a instinkty, které jsou rychlé a nevyžadují úsilí. Pokud se ale chceme méně často zbytečně plést, mít ošklivé předsudky a tak vůbec být blbí a zlí, měly bychom se snažit naučit chyby našich intuici předvídat. Respektive bychom měli umět identifikovat situace, kdy nám část našeho mozku špatně napovídá a, co je důležité, kdy výsledné pokřivené vidění světa může mít závažné následky.

Chyby v našem uvažování nikdy neodstraníme úplně, jsou nedílnou součástí naší lidské přirozenosti. Podle mého názoru ale je v našich silách si alespoň začít více všímat jejich existence a o něco častěji si uvědomovat, co nevíme a čemu nerozumíme. Naučit se lépe rozpoznat limity našich znalostí a schopnosti něco posoudit. Potom můžeme nechat o něco více otázek otevřených a vyvarovat se nacházení špatných odpovědí.

Obecně by většině z nás prospělo se častěji vyvarovat dělání předčasných závěrů – určitě i o dalších lidech, kde náš úsudek mate například haló efekt, ale v kontextu tohoto článku hlavně o příčinách různých jevů nebo událostí. V ideálním případě by první, defaultní odpovědí, u které začínáme, mělo být „je to náhoda, a pokud ne, tak tomu nerozumím“ a kauzální vysvětlení bychom měli přijímat až v situaci, kdy pro něj máme nějaké věrohodné indicie.

Tohle bohužel nikdy nebude možné, protože jak bylo řečeno dříve, lidský mozek automaticky hledá vysvětlení pro jakákoliv data, se kterými se setká. Nemůžeme neustále uvažovat jako vědci. Myslím si ale, že je dosažitelné si na ně dávat pozor aspoň v některých klíčových situacích, kdy chyba může způsobit velkou škodu. Jinak řečeno, není zase až takový problém si například myslet, že vás iPod je chytřejší než ve skutečnosti je a nabízí vám písně podle nějakého vzorce. Ale, jak jsme viděli, jiné kognitivní iluze jsou mnohem nebezpečnější a během lidských dějin způsobily spoustu zbytečného utrpení.

Podle mého názoru je v proto dobré využít našich omezených zdrojů kritického myšlení k potlačení konspiračních teorií, a to především těch s nějakým xenofobním podtextem, protože ty jsou obzvlášť nebezpečné. Jiné konspirační teorie sice nejsou škodlivé tak bezprostředně a viditelně, ale jsou nebezpečné v tom, že pokřivují naše vidění světa a zároveň vytvářejí iluzi, že světu naopak velmi dobře rozumíme. Zaslepují lidi a dělají z nich iracionální jedince, kteří potom snadno podlehnou demagogii nebo začnou mít jiné divné názory, které už nebezpečné jsou.

Až se vás někdy někdo například zeptá „A jak mohly věže WTC spadnout tak rovně, hm?“, nebo „ A to si jako myslíš, že je náhoda, že se ten den přišlo do práce v obou budovách tak málo lidí a majitel se půl roku před tím pojistil proti teroristickým útokům?“, odpovězte mu „Nevím, protože stejně jako ty nic nevím o statice“, a „Jo, myslím si, že to byla náhoda, protože nemám žádné smysluplnější vysvětlení a ty taky ne.“

Konspirační teoretici sice možná mají jednou za čas v něčem pravdu, ovšem většinou se podle mého názoru hluboce mýlí a mají od reality hluboce odlišné představy o tom, jak funguje náš svět. Zdržení se úsudku má naproti tomu tu výhodu, že nám umožňuje uchovat si otevřenou mysl, racionální pohled na svět a navíc, což je důležité, skoro nikdy nepůsobí nikomu újmu.



Poznámka autora: Tato úvaha čerpá především z knih Thinking Fast and Slow od Daniela Kahnemana, Nudge od Richarda Thalera a Casse Susteina a The Black Swan od Nassima Nicholase Taleba. Je možné a vlastně i pravděpodobné, že jsem v ní některé věci příliš zjednodušil, za důležitou považuji její hlavní pointu. Úvahu jsem zařadil do rubriky společnost, protože do ostatních se hodí ještě méně.


blog comments powered by Disqus