Jak mluvit veřejně o přispívání, abyste inspirovali ostatní

Krátké zamyšlení nad tím, proč není špatné se chlubit svými příspěvky na dobrou věc.

June 16, 2017


z http://effective-altruism.com/ea/7q/to_inspire_people_to_give_be_public_about_your/ přeložila Pavlína Nováková

Spousta lidí si myslí, že by bylo dobré, kdyby lidé přispívali více peněz neziskovým organizacím, zvláště pak těm efektivním. Většina lidí si však vůbec neuvědomuje, že mohou darovat velký podíl svého příjmu, přesněji že to lidé běžně činí.

Nejenže otevřená diskuze o svém závazku přispívá k šíření informací o tom, jak jednoduché je s pevným odhodláním bojovat s globální chudobou, ale také o tom, že podobné závazky mohou udělat i ostatní. Pokud o těchto závazcích mluvíme veřejně, můžeme ostatní inspirovat k přispívání, přestože by to za jiných okolností nedělali.

Ale jak lidé uvíznou v zajetých kolejích? Proč jim nepřijde darování peněz jako přirozené? A jak by veřejná prohlášení mohla pomoci lidem myslet jinak?

Efekt nečinně přihlížejícího a předpoklad osobního zájmu

Abychom porozuměli tomu, jak lidi motivovat k přispívání, musíme nejdříve pochopit, proč tak v současnosti nečiní. Existuje množství důvodů, ale jedním z nejčastějších je tak zvaný efekt nečinně přihlížejícího. Nejrozšířenější povědomí o tomto efektu je v kontextu skupin, jež nepodniknou žádné kroky v souvislosti s neštěstím odehrávajícím se přímo před jejich zraky, avšak je mnohonásobně zesílen, pokud se jedná o globální chudobu vzdálenou o celé kontinenty. Domníváme se, že jelikož ostatní v našem okolí nepřispívají, neneseme tuto zodpovědnost ani my, a přece bychom se do toho nechtěli nechat zatáhnout, když se nikdo jiný férově nepodílí na pomoci.

Od publikace Hobbesova Leviathanu je běžné vnímat lidskou povahu jako sobeckou a přetrvává to dodnes [1,2] jako pevné a příležitostně sebeposilující se přesvědčení [3,4]. Lidé si myslí, že finanční pobídka je nejefektivnější motivací k darování krve [5], přestože se ukazuje, že tomu tak není [6]. Výrazně rovněž nadhodnocují množství lidí, kteří podpoří postup, z něhož mají větší prospěch jiní [5]. Jak poznamenal Alexis de Tocqueville v roce 1835, „Američané velmi rádi vysvětlují téměř každý čin v jejich životě principem vlastního zájmu“ [7].

To nás vede k přirozenému předpokladu, že přispívání na charitu je iracionální…nebo přinejmenším k tomu, že když tak nečiní jiní, neměli by ani oni. Tato norma vlastního zájmu je však z velké většiny mýtus a lidé si vedou lépe, než většina z nich předpokládá.

Zpochybnění normy vlastního zájmu

Znamená to, že norma vlastního zájmu musí být zpochybněna, a pokud zpochybněna bude, můžeme očekávat, že lidé přehodnotí sobeckou teorii lidské povahy a přikloní se k nezištným činům jako k přispívání na charitu. Pokud je v našem zájmu motivovat lidi k přispívání větších částek, než dávají nyní, potřebujeme lidi otevřít myšlence, že přispívání na charitu nemusí být jen šlechetné, ale očekávané, a může k němu docházet nejen v typickém podílu 1 %, ale 10 a více procent [8]. Měli bychom také zpochybnit normu, že o charitativních činech by se nemělo mluvit, a místo toho o nich mluvit otevřeně a hrdě [9].

Lidé mají tendenci přizpůsobovat se normě, a to jak záměrně, tak i podvědomě, přičemž napodobují činy ostatních [4]. Dopadne to tak, že nejsou ochotní dělat protichůdné činy, pokud na jejich straně zároveň nejsou ostatní. Pokud dokáže tlak vrstevníků přesvědčit středoškoláky k užívání drog, pití alkoholu, kouření cigaret, a dokonce i k ukončení střední školy [10], určitě může zabránit lidem v přispívání.

Jako příklad si vezměme známé Aschovy experimenty konformity. V nich byli lidé ve skupině požádáni, aby se dívali na linku a porovnali její délku s třemi jinými linkami na jiné kartičce a shodli se na tom, která linka je stejně vysoká jako ta první. Úkol je nesmírně jednoduchý, avšak vše komplikuje to, že člověk je ve skupině několika dalších lidí, z nichž všichni o experimentu ví a záměrně volí jednu konkrétní špatnou odpověď.

Asch zjistil, že spousta lidí se této odpovědi přizpůsobí, i přes jejich vlastní správný úsudek. Tendence přizpůsobovat se nicméně dramaticky poklesla, pokud byl do experimentu přidán další člověk, který odpovídal správně, přestože správná odpověď byla stále v menšině. Odeberte parťáka, dokonce i v půlce experimentu se stejným člověkem, a tendence jednat konformně je zpět.

Pokud však umožníme lidem z této normy uniknout, může to u nich vést ke zvýšení příspěvků na charitu. V jednom praktickém experimentu zmínila radiostanice potenciálním dárcům předchozí dar vždy, když dosáhl 300 $, a přišli na to, že taková zmínka zvýšila dary o 13 $ na osobu oproti kontrolním podmínkám. U těchto dárců byla rovněž vyšší pravděpodobnost, že obnoví svoje členství a darují více peněz další rok v porovnání s těmi v kontrolních podmínkách [11].

V jiném praktickém experimentu dali dárci více peněz, pokud jim byla zmíněna částka vyšší než jejich předchozí příspěvek [12]. V třetím praktickém experimentu bylo nakonec zjištěno, že studenti darovali do studentských fondů s vyšší pravděpodobností, pokud jim bylo řečeno, že 64 % ostatních studentů již darovalo, ve srovnání se situací, kdy se jim zmínilo, že již darovalo 46 % ostatních studentů [13].

Lidé se obecně nechají ovlivnit tím, co činí ostatní, a mohou se tak odklonit od sebedestruktivních norem tím, že jsou svědky, jak jdou ostatní proti proudu. Přesně toho může dosáhnout organizace jako Giving What We Can, když se otevřeně hlásí k přispívání. Mluvte o přispívání otevřeně a mělo by se to znásobit s tím, jak inspirujete ostatní.

Motivace a boj o status

Mohlo by se zdát, že tlak na privatizaci přispívání je škodlivý, a to vzhledem ke snaze pozdvihnout normu, aby přesněji odpovídala štědré povaze společnosti. A myslím si, že tomu tak je. Ale proč k tomu tak vůbec je? Robert Wiblin spekuluje, že mluvit otevřeně o přispívání zpochybňuje vaši motivace. Pokud je vaší motivací pouze soucit s potřebnými, proč je nutné se chválit?

Samozřejmě je tu zájem pozdvihnout normu. Ale předpokládejme, že přispívání by skutečně bylo jen jeden velký boj o status…bylo by to skutečně tak špatné? Za stejných podmínek dávám přednost čistým záměrům oproti dokazování ostatním, ale souboj o status prostřednictvím překonávání příspěvků jednotlivců je podstatně užitečnější než boj o status ve formě velikosti domu, aut a plochých obrazovek televizí.

Nebo spíše dojde k tomu, že lidé stejně skončí u boje o příspěvky na charitu, ale vezme to na sebe podobu významně méně efektivní (avšak stále nepochybně hodnotné) charitativní soutěže jako dobrovolnictví, budování škol nebo adoptování afrických dětí. Pokud bychom místo toho raději pohlíželi na darování peněz jako na přirozené, mohlo by se alespoň pomoci více lidem, zatímco by pokračoval boj o status.

Závěr  

Spousta lidí chce zanechat svět v lepším stavu, než v jakém do něj přišli, a to pravděpodobně až tak moc, že pro to udělají maximum, co mohou. Doufám, že pro tyto lidi bude myšlenka přispívání nakonec lákavá, zvláště pak v efektivních případech a v případně vysokých částkách. Pokud však bude tento skvělý nápad vnímán jako „sebechvála“, pak se neuchytí a nedosáhne takové publicity, kterou by si (dle mého názoru) zasloužil.

Lidé navíc nebudou moci navzájem spolupracovat a sdílet informace o nákladově efektivnějších charitách nebo posledních trendech ve vývoji ekonomiky, protože si informace budou nechávat pro sebe, čímž budou sami proti sobě.

Zdá se, že nás společnost nutí předstírat, že jednáme pouze ve vlastním zájmu, protože se po nás žádá, abychom nemluvili o našich projevech laskavosti. Pouze to však posiluje celý bludný kruh. Pro nás je jedinou cestou z bludného kruhu ukázat, že někteří lidé skutečně přispívají a posunují tuto normu. Právě tak činí skupiny jako GivingWhatWeCan, 80000 Hours a BolderGiving.

Osobně musím souhlasit, že to funguje – tyto příběhy mě inspirují a nemyslím si, že bych kdy přispíval více než 10 % bez skupiny, díky níž to vypadá jako úplně normální a úžasná věc.

Zní tedy diskuze o přispívání skutečně příliš jako sebechvála? Myslím si, že pro dobro těch, kterým tyto příspěvky pomáhají, si v takové oblasti můžeme dovolit trochu sebechvály.

Pokud se chcete zavázat k přispívání určité částky tak, aby to viděl celý svět, zvažte jejich zanesení do EA Donation Register spolu s dalšími stovkami jiných.

Literatura a poznámky

[1]: Barry Schwartz. 1986. The Battle for Human Nature: Science, Morality and Modern Life. Canada: Penguin Books.

[2]: Alfie Kohn. 1990. The Brighter Side of Human Nature. New York: Basic Books.

[3]: Dale T. Miller. 1999. "The Norm of Self-Interest". American Psychologist 54 (12): 1053-1060.

[4]: John M. Darley and Russell H. Fazio. "Expectancy Confirmation Processes Arising in the Social Interaction Sequence". 1980. American Psychologist 35 (10): 867-881.

[5]: Dale T. Miller and Rebecca K. Ratner. 1998. "The Disparity Between the Actual and Assumed Power of Self-Interest". Journal of Personality and Social Psychology 74 (1): 53-62.

[6]: Nicola Lacetera, Mario Macis, and Robert Slonim. 2011. "Rewarding Altruism? A Natural Field Experiment". The National Bureau of Economic Research Working Paper #17636.

[7]: Alexis de Tocqueville in J.P. Mayer ed., G. Lawrence, trans. 1969. Democracy in America. Garden City, N.Y.: Anchor, p546.

[8]: Závazek v Giving What We Can vyžaduje 10 % a to už je pro většinu lidí šokujícím způsobem vysoké, ale lidé na 80000 Hours's member list nebo v Bolder Giving's stories přispívají až 50 % svého příjmu či více!


[9]: Samozřejmě si nemyslím, že bychom to měli zmiňovat pořád – měli bychom rozpoznat, kdy je k tomu vhodný čas a místo, a nebýt při tom přiměření. Stejně tak bychom však neměli mlčet. Místa jako Facebook, osobní blog, a když na to přijde řeč, to vše zní adekvátně.

[10]: Alejandro Gaviria and Steven Raphael. 2001. "School-Based Peer Effects and Juvenile Behavior". The Review of Economics and Statistics 83 (2): 257-268.

[11]: Mezi další pobídky patřilo 180 $, 75 $ nebo vůbec žádná zmínka o předchozích darcích.  Jen Shang and Rachel Croson. Forthcoming. “Field Experiments in Charitable Contribution: The Impact of Social Influence on the Voluntary Provision of Public Goods”. The Economic Journal.

[12]: Rachel Croson and Jen Shang. 2008. "The Impact of Downward Social Information on Contribution Decisions". Experimental Economics 11: 221-233.

[13]: Bruno S. Frey and Stephan Meier. 2004. "Social Comparisons and Pro-social Behavior: Testing 'Conditional Cooperation' in a Field Experiment". The American Economic Review 94 (5): 1717-1722.
blog comments powered by Disqus